Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Vaše příběhy Padám, abych mohl znovu vstát (Jiří Hrebenar)

Padám, abych mohl znovu vstát (Jiří Hrebenar)

C elý život padám, abych mohl znovu vstát. A to jak obrazně tak i v přeneseném slova smyslu. Život se rozhodl, že si se mnou zahraje podivnou hru. Jako figurka na šachovnici života jsem vláčen všemi možnými situacemi. Jednou se nacházím nad hlubokým útesem bez vzdánlivé naděje, abych vzápětí zjistil, že kdesi v rohu je malinká skulinka, kterou se mohu zachránit.

Život sám o sobě je největší a nejtěžší vysokou školou. Neustále se učíme, abychom vzápětí zjistili, že nic nevíme. Právě v tomto nevědění je krása toho lidského bytí. Kolikrát jsem už stál před tím nejvyšším, nazývejme ho jakkoli. Kolikrát moje srdce ztichlo aby se zase vítězoslavně rozbušilo. Kolikrát jsem vyhrál ten nejtěžší boj s přírodou. Pamatuji si na tu chvilku, na ten den před operací srdce. Tenkrát dávali v televizi úvodní song z Titaniku. Díval jsem se na něj. Ztěží popadal dech a pobledlý jsem přemýšlel o tom co se stane druhý den v tom pro mě neznámém IKEMu. Tenkrát jsem byl teenegrem. Přes všechnu svou naivitu a přitroublost jsem si byl uvnitř tak nějak vědom toho, do čeho jdu.

V duchu jsem se předem loučil se životem. Tenkrát to bylo opravdu zlé. Šestihodinová operace mě měla vykoupit z náruče té ohavné smrtky. Na takové chvilky se nezapomíná. Před těmi více jak deseti lety při mně stáli snad všichni svatí. S popraskaným srdcem jsem přežil. Takových soubojů jsem zažil vícero. Někdy v těch duševních strastech jsem si říkal, jestli to má vůbec cenu podstupovat celou bolest. Dnes musím přiznat, že to cenu mělo. Svět je tak nádherný. A život je darem nikoli samozřejmostí.

Po jednom takovém zážitku jsem totálně přehodnotil svůj hodnotový žebříček. Nějaký úspěch, peníze a karéra o které jsem snil, neměli cenu. To všechno pro mě bylo pasé. Největším pokladem se stala moje mamka, babička a ten malinký andílek s černými kukadly a tak úžasně zatočenými vlásky. To byly jediné trvalé hodnoty, které mi zůstaly. Ještě dnes si vzpomínám na ten den kdy mi moje neteř skočila do náruče a objímala mě jako nikdy předtím. Už pro tuhle malinkou cácoru je nádhera žít. Pro ten smích a pohlazení. To je jediné bohatství ze všech na světě. Peníze, ty pominou, ale láska, ta může vytrvat na věky.

Možná, že můj život byl tak trochu zvláštní, možná pro tu podivnou odlišnost jsem si zamiloval zpěvačku Pink. Její písničky jakoby hovořily o mém životě. Neustále musím překonávat to či ono. Věřte, že mnohdy je tento boj sváděný sám se sebou hodně unavujícím. Ten podivný cynický život si ze mě neustále tropí podivnou legraci. Co tím chce říct? Někdy tomu opravdu nerozumím. Mívám pocit, že jako nějaký vačnatec běhám v nějakém ozubeném kole a snažím se o to samé znovu a znovu.

Jsem zkrátka takovým podivným přístrojem, na kterém každý den něco vynechává a vrže. Padám a vůbec nevím kam. Nemám záchranné lano, nemám nic. Snad jen tu vůli překonávat nemožné. Vzpomínám si na období, ve kterém jsem nepohnul nohama a musel jsem vyvinout tisícinásobnou sílu na to, abych se pohnul o pár centimetrů. Celý rudý a zpocený jsem se díval na obličej mamky a skrytě v duši jsem očekával pochvalu, která přišla. Jeden obyčejný krok o pár centimetrů pro mě tenkrát měl stejnou cenu jako Armstrongův výšlap na Měsíc. V ten okamžik jsem byl totální hvězdou dne. Několikatýdenní cvičení neslo ovoce. Pro někoho těch pár centimetrů nic neznamenalo, ale pro mě to byl obrovský pokrok otevírající cestu dál do života.

Právě takovéto chvilky, když jste na nule a za pomoci svých blízkých se dostanete zpět, stojí za to. Ta sdílená radost. Jeden pro někoho promarněný život je naplňovaný malinkatými zázraky znamenajícími nový záblesk lepších zítřků. Další sinusoida byla překonána. Nyní zbývá užít si ten malinký okamžik tam v těch končinách. Zkouším se přenést přes cestu posázenou trny. Někdy s většími úspěchy, jindy menšími. Natluču si nos, no co v životě není ostudou spadnout, je ostudou nevstat a nezkoušet jít dál. A to právě dělám jak nejvíc umím. Mám kolem sebe milující členy rodiny. I přes to všechno jsem v těžkých chvílích sám, hraji si na silného a přitom jsem kolikrát křehký a slabý. Jsem přeci chlap a ten musí něco vydržet. Fyzická bolest je jenom na chvilku a za pár okamžiků přestane. Horší je bolest duševní.

Máte přátele, pomáháte jim ze všech sil až v těch těžkých chvílích zjistíte, že jste na všechno sám. Kolikrát by stačilo vyplnit ten prázdný vesmír nejistoty. Toto zklamání bolí mnohem více než nějaké poblázněné svaly nebo klouby. Jsem až mnohdy lacinný naivka věřící v dobrotu člověka. Jsem nicotný tvor věřící v pravou lásku, jsem bázen snažící se o velké činy, které všem mohou připadat jako nicotnost. Jen já vím, že ten malý pokrok o pár kousků dopředu znamenal hromadu síly a odhodlání.

Bojím se budoucnosti a přesto si hraji na flegmatika nevnímajícího nejistotu. Co přijde to přijde, tak co se strachovat a že jsem si tenkrát ve svých puberťáckých letech představoval něco jiného? Čert vem přání a představy. Ten lstivý sadista jménem život to všechno chtěl jinak. Možná jsem si musel projít peklem abych se stával silnějším. Jenže kdo o tuto duševní sílu stojí? Chtěl jsem být politikem, nestalo se tak. Můj žaludek nedokázal strávit jedy stranických kolegů, má mysl nedokázala klesnout na stejně primitivní úroveň. Chtěl jsem mít svou rodinu, nestalo se tak. Jediné co jsem si splnil je sen o mém vzdělání. Krásu dětské lásky jsem si vyzkoušel po dobu tří let.

Nic není krásnější než dětský smích a když ten maličký špunt první slovo, které vypustí ze svých úst, je vaše jméno. Ty malinké ručičky stavící z kostiček věž, ten pohled s nataženýma rukama spojený s touhou obejmutí je nejnádhernější věcí pod sluncem. Jen je škoda, že doposud nemám to své malinké dítko. Asi se tak nikdy nestane. Partnerská láska a já se navzájem sobě vyhýbáme. I když tolik toužím potkat tu pravou. Snad někdy přijde ten správný čas.

Prozatím padám, abych mohl znovu vstát a začít se vším od začátku. Je mi třicet a věřte, že začínat od začátků už mě moc nebaví. Někdy si říkám, jestli v tolika letech má toto všechno cenu. Ale vzdát tento boj by byla srabárna. Správný chlap z boje neutíká. Život je hra, která se musí dohrát do konce. Slibuji, že nikdy nepřestanu hrát tento životní Rock'N'Roll.


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

socialni-podnik01
P6231616
71_2soutezni_den_290...
IMG_5430
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.