eSeznam.cz

Člověk pociťuje tíživý až trýznivý rozpor mezi vlastním i společností preferovaným estetickým ideálem, vzhledem a funkcí vlastního těla. Může tak vzniknout vědomý i podvědomý ambivalentní až odmítavý vztah vůči sobě samému, vůči svému tak nedokonalému tělu, které se stalo brzdou téměř veškerého životního usilování.

V této souvislosti se vedou v podstatě zbytečné a zjednodušující diskuse o tom, která životní situace je horší, závažnější. Zda narození dítěte s postižením a následný život s vrozeným postižením (funkčním omezením, eventuálně orgánovou vadou), nebo náhlá změna zdravotního stavu a život se získaným postižením. Takové diskuse jsou však irelevantní, neboť se pokoušejí porovnávat objektivně neporovnatelné.

Vrozené postižení

Sociální postavení a psychika člověka s vrozeným postižením se vyvíjí odlišně ve srovnání s psychikou lidí, u nichž se zdravotní stav změnil až v průběhu života. Rozhodně nemůžeme usuzovat, že člověk s trvalým vrozeným nebo časně získaným postižením je v příznivějším postavení.

Jde o to, že jeho životní geneze od počátku zahrnovala skutečnost, jednotlivé aspekty postižení i úsilí o překonávání jeho důsledků. To při určité struktuře osobnosti a realistické výchovné a další podpoře znamená, že takový jedinec autenticky získal a stále získává potřebné zkušenosti, ví, co může od života očekávat, osvojil si určité sociální dovednosti a zvládá jisté sociální role, vytvořil si relevantní sebenáhled, má určitou motivující hodnotovou hierarchii, usiluje o dosažení okolnostem přiměřených cílů a ví, jakých prostředků může využít. Neznamená to ale, že se každému jedinci v potřebné míře dostane ucelené adresné podpory, že se mnohé podaří a nedostavují se krize, zklamání. Přesto se dá stručně říci, že osoba s vrozeným, popř. brzy získaným postižením mívá k dispozici časový prostor a škálu podpůrných opatření k tomu, aby se adaptovala na svoji reálnou situaci, přijala ji, našla si vlastní cestu k seberealizaci a mohla žít co možná nejplněji. Murphy (2001) se k tomu vyjadřuje takto: Ztělesnění je pro lidi, kteří se s postižením už narodili, problém, ale měli alespoň možnost se do svých omezení socializovat od dětství. Na rozdíl od nich většina paraplegiků a kvadruplegiků přišla ke svému údělu kvůli „nástrahám a šípům urážlivé štěstěny“, takže mají jiný problém – převtělit se do svého poškození. Je-li ztráta funkce závažná, mohou se dokonce odtělesnit.

Získané postižení

Lidé v situaci prudké, náhlé změny zdravotního stavu, funkčnosti i sociálního statusu nemají výše zmíněnou možnost či příležitost (nikoli výhodu) postupné adaptace. Proto můžeme souhlasit s tím, že jedny z nejnáročnějších tlaků na lidskou psychiku v období úrazu, z různých důvodů ne zcela úspěšné operace nebo akutního i progredujícího průběhu nemoci, jež vedou k získanému postižení, jsou nečekaný přechod zdraví v „nezdraví“, funkční nedostatečnost a vzhledová odlišnost. Krizová situace nastává u lidí, kteří do vzniku úrazu nebo prudkého vypuknutí nemoci neměli větší zdravotní problémy a kterým i přes veškerou léčebnou péči zůstanou trvalé následky s charakterem chronické nemoci či tělesného postižení. Postižení pro ně znamená zásah do kvality života a omezení aktivit a příležitostí. To se negativně promítne do sociální, osobní, rodinné a profesní stránky jejich života a vynutí si změnu postojů k životu, může vést k rozpadu rodiny, ztrátě existenčního zajištění plynoucího z práce nebo ke změně postojů sociálního prostředí k člověku s postižením. Zmíněné změny bývají výrazné u klientů s amputacemi končetin, se závažnými poraněními obličeje, s deformacemi či znetvořeními, po úrazech mozku a poraněních míchy s klinickým obrazem paraplegie a tetraplegie (kvadruplegie). Tím se opět dotýkáme tématu těla.

Murphy (2001) podotýká: Jak říká Simone de Beauvoir, tělo není věc, entita oddělená od mysli a od zbytku světa, ve kterém se nachází. Tělo je také soubor vztahů, jež spojují vnější svět a mysl v systém. Merleau-Ponty to ilustruje odkazem k jevu „fantomové končetiny“, falešné představy člověka po amputaci, že stále má chybějící paži nebo nohu. Píše: To v nás, co odmítá zmrzačení a postižení, je já odkázané do určitého fyzického a mezilidského světa, které navzdory handicapům a amputacím neustále tíhne ke svému světu, a které je tudíž de iure neuznává. Člověku po amputaci chybí víc než končetina: chybí mu také jedna z jeho konceptuálních vazeb ke světu, kotva samé jeho existence. U převážné většiny jedinců se získaným postižením došlo k traumatu v produktivním věku, kdy náhlá ztráta nejen pracovní výkonnosti, ale také pohyblivosti, soběstačnosti, rovnováhy, vlády nad procesem vyměšování i pohlavní aktivity znamená zhroucení dosavadních jistot, představ, životních plánů a očekávání, jež jsou vlastní každému člověku i jeho blízkým.

Osoby se získaným postižením mohou mít v některých případech potíže v oblasti kognice, resp. paměti. Poznatky o lidech, kteří ztratili paměť a prožili ony zneklidňující situace, charakteristické pocity vykořenění, ztrátou vědomí souvislostí, neurčeností vztahů k okolnímu světu i vlastním počátkům a absencí impulzů pro názory, zkušenosti a postoje, které takový člověk se samozřejmostí akceptuje, ale náhle neví, odkud pramení a kde je získal, dokládají, že člověk nemůže žít jen přítomností. Musí budovat svoji existenci na vědomí kořenů, poutajících ho k prožité i zprostředkované minulosti, autentickým způsobem zafixovaným zkušenostem, a zároveň na úsilí či aspiracích reflektujících jeho vztahování se do budoucnosti. Vždy záleží na osobnosti postiženého člověka, jeho zázemí, závažnosti jeho stavu, perspektivách, schopnosti adaptace. Někteří jedinci se s následky traumatu vyrovnají relativně rychle a vytvoří si adekvátní podmínky k plnohodnotnému životu. To vše je vysoce individuální a proměnlivé. Co je pro jednoho nepřekonatelnou komplikací, může pro jiného znamenat drobný či dílčí problém, jejž lze určitě nějakým způsobem zvládnout.

Motivační krize

Ve všech případech – v závislosti na osobnosti a zázemí člověka s tělesním postižením i s ohledem na možnou motivační krizi (ztrátu víry ve smysl určitého usilování) – je potřebné počítat s psychologickou intervencí, jež by podpořila průběh léčebné a sociální rehabilitace. Výzkumy i zkušenosti z praxe zřetelně prokázaly, že lidé s postižením či chronickým onemocněním, kteří:

• jsou poučeni o podstatných aspektech své situace,
• znají svůj zdravotní stav,
• jsou vhodně motivováni,
• mají vytvořený systém hodnot i posloupně dostupných cílů,
• mají podporu blízké osoby,
• mají zřetelnou životní perspektivu, se kterou se ztotožnili,
• mnohem lépe spolupracují při všech fázích rehabilitace či adaptace, rychleji se zotavují či pracují na stabilizaci zdravotního stavu a lépe snášejí bolest, aktivněji zvládají nesnáze.

V této souvislosti je nezbytné zdůraznit mimořádný význam:

- pozitivně realistického náhledu a naděje (Člověk se podobá žebrákovi, ale naděje jej činí bohatým, F. Logau),

- sociální opory ze strany užšího sociálního okolí, tj. především spolehlivého a motivujícího zázemí rodiny, blízkých osob, z jejichž jednání vyplývá, že se člověk s těžkou nemocí nebo „jiným“ tělem nemusí obávat návratu domů, bude připraveno vše potřebné, lidé kolem něho budou informováni o specifikách i perspektivách jeho stavu a přijmou ho takového, jaký bude, podpoří jeho readaptaci apod.

Adaptace

U osob se získaným i s vrozeným postižením bychom měli eliminovat frekventované, avšak paušalizující adaptační mýty. Adaptace bývá chápána jako určitý duševní a sociální proces přizpůsobování se jedince změněným či neobvyklým podmínkám, na jehož konci se očekává adaptace jedince na podmínky, které jeho život nějak determinují.

Prof. Pfeiffer zdůrazňuje propojení adaptace/readaptace s edukací/reedukací v léčebné rehabilitaci. Pacient – člověk s postižením – si nejprve osvojuje/znovuosvojuje to, co je možné, tj. učí se školou chůze, školou zad, Vojtovou metodou, Bobathovým konceptem apod., a teprve potom se přizpůsobuje zbývajícím omezením.

U osob s tělesným postižením to znamená určitou zjednodušující rovnici mezi adaptací a přijetím postižení. Je zřejmé, že o člověku, který žije v jednotě se svým tělem – přijímá ho takové, jaké je, jak funguje, jak vypadá a jaká mu může přinášet omezení, a podle toho zachází se svým životem, tj. má adekvátní aspirace, očekávání, je motivovaný, zplnomocněný k řízení svého života – lze říci, že je dobře adaptovaný na svoji situaci. Ovšem u nikoho nejde o trvalý stav, přicházejí výkyvy, krize, zklamání, nenaplněné potřeby apod., což v praxi znamená, že i člověk, který má dobré předpoklady ke zvládnutí své nepříznivé situace, musí o adaptaci neustále usilovat, bojovat, protože vždy může narazit na něco, co mu dá razantně vědět o jeho situaci, možnostech a naruší onen vratký stav adaptace. V tomto kontextu není adaptace cílem, finálním stavem, ale trvalým procesem, cestou k přijatelnému bytí. Lidé s tělesným postižením se setkávají navíc s jinými irelevantními úvahami: Je smrt lepší než postižení? Ne, není, neboť taková volba by popřela jediný smysl, který můžeme připsat veškerému životu nehledě na jeho omezení. Názor, že pro člověka je lepší být mrtvý než postižený, je nejhorším popliváním tělesně handicapovaných, protože zpochybňuje hodnotu jejich života a jejich právo na existenci. My ale budeme existovat, neboť jsou-li všechny ostatní významy a hodnoty libovolné a kulturně relativní, pak jedinou transcendentní hodnotou je život sám. Život je zároveň svým prostředkem i cílem, darem, který nelze odmítnout ani odhodit, nejde-li o naprosto extrémní situaci. (Murphy, 2001)

Zdroj: ukázka z knihy Libor Novosad - Tělesné postižení jako fenomén i životní realita, vydalo nakl. Portál, 2011