Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Vaše příběhy Cesta?-Cesta!

Cesta?-Cesta!

J e to příběh o nalezení ztracené životní cesty, kde na počátku byla pouhá vidina úspěšného a snadného života, poté ale hořká vina a bolest ... mnoho bolesti.

Tak jako většina populace mého ročníku žila své dětství v postkomunistické době, kdy pro ty ,,starší" bylo mnoho věcí nových, pro nás ,,mladší" již býti tyto věci standard.

Jako dítěti mé nitro přetékalo bezstarostností valných plánů do budoucna, a to i za podmínek ne zrovna harmonické rodiny. Se staršími sourozenci býti žel naprosto konfliktní vztahy, nýbrž po letech to vidím zcela prospěšně pro mou osobu ve věci osobního růstu. Tak horko těžko se dítě protlouká životem, školou, vztahy. Až nakonec zjistí že život není tak růžový jak se mu každý dospělý snaží vnutit.

Ve věku zhruba třinácti let jsem začal zjišťovat hranice a mantinely graduálního (postupně vyvíjecího) způsobu života. Ono na tom nic špatného nebýt pokud bych nešel až za hranice zákona a hlavně vlastního svědomí. Vzhledem k takovému způsobu života jsem byl silně situován na realitu nic neodpustitelného světa. Dospívání u lidí s podobným pohledem na svět není snadné, a tak se bouří, nebo se o to aspoň snaží.

Protlouk jsem se, způsobem vágní rétoriky (neurčitým způsobem umět mluvit) z osidel školy a nastoupil do zaměstnání. Kde mé tělo působilo několik let ale mysl stále vzhlížela vzhůru k oblakům a nenacházela vytoužený klid. Celkově nebyl čas se zastavit a vychutnat krásu života co nám nabízí, neudělal jsem si čas na sebe.

Poté v létě roku 2012 jedu na dalekou jižní Moravu ve shonu ze zaměstnání kdy se řídíte mottem: čas jsou peníze. Plný předsudků z naivních okolností vysněného života jsem se hnal vpřed ku ,,úspěchu“. No jo… bylo by to pěkné a nejspíš i zdárné, jenže se zrovna do mého shonu dostala dodávka. Rána! Bolest!… Hrozná bolest! Že-by smrt? Bloudění v temnotách vlastní duše, a náhle někde v dálce světlo. Paměť vypnutá, mysl chaotická a tělo nehybné… Co to???

To byl měsíc v kómatu a následovala dlouhá léta rehabilitace (léčení), tehdy mé tělo i mysl bojovali o místo v životě. Nic, vůbec nic nebylo stejné. Náhle celý člověk je v péči cizích lidí, s nesnesitelnou bolestí dělá všechny běžné úkony života a je odkázán na neznámé tváře jejichž pohledy jsou vlídné, milé a ochotné. Venku bylo krásně a já se nemohl ani postavit abych se prošel, abych si na záchod došel… Celé dny polehávat, vždy se vzbudit na nejnutnější úkony co tělo potřebuje, někdy nevstat vůbec. Proč? Nemožný takový úkon být pro můj stav, tehdy jsem se naučil mít rád to, co nedokážu a neovlivním. Dennodenní rehabilitace, fyzioterapie (druh léčení), logopedie (plicní ventilace způsobila špatný verbální projev), nadále různé rehabilitace. Takto jsem se lopotil téměř rok dokud nenastal zase stejně krásný den a já jak jinak, než ležel. Zoufalství naplnilo mé útroby až přes samotný okraj a já se dostal do obrovské tenze (napětí). V tom jsem se přinutil k hledání, hledal jsem budoucnost, jak budu žít? Co budu dělat? Proč se to muselo stát? Proč? Samé proč?…

Tak jsem byl vlastním svědomím přinucen k plánování, přehodnocení a uvědomění si valných priorit dosavadního života. Trvání této uvědomělosti byl běh na delší trasu. Po pár dnech ale svitlo s úžasným výsledkem. Po silné interakci (vzájemné působení) se skutečností stávajícího stavu a úpadku, ve kterém se mé tělo nacházelo, došlo konečně vytouženého klidu. A to největším zjištěním mého, doposud tak ubohého života bylo procitnutí ze špíny zla, následované láskou, čistou, bezúhonnou láskou. Našel si mě Bůh a já věděl a vím i dnes že jsem zachráněn, že jsem milován a že můj život má smysl když ho žiju pro druhé. Postupem času se můj zdravotní stav začal pomalu lepšit, a já věděl že za to může změna kterou jsem prožil a stále prožívám díky Pánu. Ani v nejmenším to lehké nebylo, ba naopak, možná že i těžší, za to ale smysluplnější. Bylo mi tak líto lidí, lidí po úrazech kteří se mnou byly po nemocnicích a vzdávali se bez boje a rezignovali na svou vůli a sílu. Jakákoliv zlepšení se dostavovala zpočátku velmi rychle, nýbrž po čase každé zlepšení trvalo déle a déle. O to víc jsem vám spoléhal na toho ,,velkého Pána“ že mi pomůže, samozřejmě že jsem asi jako každý zapochyboval. Toho nás ale víra zbavuje že pochybujeme, nejen o Bohu ale i sobě samých.

Pomalu, ale za to jistě, nezměrná Boží síla působí změny u lidí co vyznají Krista jako Spasitele. A tak hlavně díky víře dokážu mnoho, i to co jsem dříve nedokázal a i přesto že od ,,té“ autonehody jsem lehce hendikepovaný. Tak jsem našel smysl pro co žít a mít radost z toho pro co žiju … „Marana tha“ („Pane náš, přijď“)

Pavel Novotný



 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

P6265907
edf-tour-2010-bielsk...
IMG_0125
okolo-msk2011-402
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.