eSeznam.cz

Je možné, že mají plnou kapacitu a nelze všechny děti umístit, ale rodiče nehendikepovaných dětí mají určitě větší možnost své děti o prázdninách lehčeji zabavit než rodiče dětí s postižením. Pro tyto rodiče se stávají prázdniny doslova dvěma měsíci strávenými doma se svými dětmi, které potřebují o mnoho větší péči, kterou si málokdo dokáže představit. Spolu s končícím školním rokem každoročně vidím velmi ustarané tváře dětí navštěvující speciální školu spolu s mým synem. My, rodiče postižených dětí, jsme si prostě zvykli na to, že prázdniny pro nás začínají počátkem nového školního roku. Během prázdnin totiž babičky, tchýně, sestry zkrátka hlídat či ulevit rodičům s postiženým dítětem nechtějí, raději pohlídají zdravé.

Děti druhému sourozenci řeknou, že mají svého dost a prázdniny jsou od toho, aby si odpočinuly. Také slýchávám často názor, že my, pečující o osobu blízkou, jsme za to řádně placeni. No co nám rodičům dětí, o které se staráme někdy i 12 hodin denně, zbývá? Obrátíme se tedy na sociální služby. Zkusila jsem je několikrát pouze po dobu mé práce a využívám je i přes školní rok pro svého syna ve formě logopedie a rehabilitace. Mohu si tuto péči dovolit pouze omezeně, protože je pro nás rodiče na péči čím dál méně finančně dostupná, bez nějakého finančního příjmu.

Mám to štěstí, že alespoň pracuji na částečný úvazek. Možná je z mých slov cítit až zahořklost a vůbec bych se nechtěla dotknout ostatních rodičů zdravých dětí, kteří mají naprosto stejné starosti jako my a jen si myslí, že s námi si o běžných věcech nemohou pohovořit. Tak s vámi raději na hřišti či v restauraci nikdo nepromluví nebo si jen hlídají své dítě, aby naše „jiné dítě“ nikomu neublížilo. Po několika takových zážitcích ani nemáte chuť chodit na hřiště a musíte se hodně přemáhat jít jen na zmrzlinu.

Ale abych jen neuváděla ty špatné případy - také jsem se setkala s přijetím a velkým pochopením ostatních dětí (ne rodičů), které se s mým synem snažily velmi hezky domluvit a porozumět mu. A dokonce jej i pohlídat. Jeden pán třeba bez řečí svezl mého třináctiletého syna na čtyřkolce, co obdivoval… Mám velkou radost z těchto krátkých světlých chvilek, velmi projasní můj šedivý život se synem s postižením.

Nám, rodičům postižených dětí, totiž moc pomáhá to, že naše děti jsou přijímány takové, jaké jsou a že s nimi můžeme vyrazit třeba na hřiště či na dovolenou v hotelu- bez toho, aniž by na nás bylo pohlíženo jako na rodiče, vychovávající pro společnost naprosto nepoužitelné dítě. Ano, naše děti jsou jiné a my se rozhodli se s tímto nelehkým úkolem poprat a přijmout je takové, jaké jsou. Proto děkuji za všechny chvilky, kdy měl můj syn možnost si pohrát se svými zdravými vrstevníky a ukázat jim a jejich rodičům, že se nemusí bát postiženého dítěte. Třeba si setkáním s ním uvědomí pomíjivost vlastních problémů.

V této uspěchané době umí postižené děti ostatní naučit zastavit se a hluboce přemýšlet. Až o prázdninách potkáte někde na dovolené rodinu či známé, kteří mají postižené dítě, zastavte se a chvíli pozorujte, nechte se vtáhnout do jejich světa. Možná přijdete na to, že není až tak jiný. Přeji vám krásné a pohodové prázdniny plné radosti z vašich dětí.

Zdroj: Miroslava Frelichová