Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Vaše příběhy Naše Hubertova jízda v Palkovicích

Naše Hubertova jízda v Palkovicích

P odzim je pro koňáky období takzvaných Hubertek. Skoro v každé vesnici se každou sobotu nějaká koná. A když už mi taťka toho koně pořídil, proč se někde neukázat, jak nám to sluší!

Já a ta moje kaštanová kobyla Safira jsme se letos zúčastnily Hubertových jízd hned několik. Byly jsme například ve „Stáji M“ Ropice, dále pak na Zakončení sezóny 2014 a v JK Javorový. Byly to klasické Hubertovy jízdy ve stylu poklidné nenáročné vyjížďky s přáteli a menšího občerstvení. V sobotu 25. října jsme nesměly nechybět ani v Palkovicích. Hubertus v Palkovicích byl však, co se týče náročnosti, trochu o něčem jiném.

S kamarádkou Jankou, která jela se svým hřebcem Luckym, jsme se na Ranč Myšák, kde se Hubertka konala, hodně těšily. Přípravy byly velkolepé! Ráno jsem běžela pro Safiru před šestou, abych jí stihla zaplést hřívu a trochu ji naparádit. Jen na pastvině mě čekalo menší překvapení. Místo koně mě přivítala řehtající bahnitá koule, která měla místo hřívy jen hlínou slepené pahýly a tam, kde býval chvost, měla jeden velký dred. Není nic lepšího než pořádné váleníčko v bahýnku, to má ráda. Aspoň, že s sebou u pucování nešila, ale stála, jakoby přirostla k zemi. Připadalo mi to nějak moc podezřelé, že je tak klidná. V osm hodin dorazila Janka s přepravníkem, ze kterého už řehtal natěšený Lucky. Při nakládání se princeznička trochu s námi rvala, ale nakonec se nechala přesvědčit. Jak stáli oba v přepravníku, tak se spolu pusinkovali jako dvě hrdličky. Lucky si bral seno ze síťky a Safira mu ho láskyplně vytahovala z tlamy, aby jí to náhodou nesežral.

Přepravu jsme zvládli na jedničku. Jak jsme v areálu Myšák Ranče zaparkovali, nechaly jsme koníky ještě v přepravníku. Vyvést je a přivázat by bylo dosti riskantní. Jsou to trochu akčnější zvířátka. Šli jsme se seznámit s majitelem Ranče a občerstvit se, zaplatit startovné a pozdravit přátele a členy rodiny, kteří nás už netrpělivě vyhlíželi. Strejda Kuba dorazil se svojí kobylou Haflinga, Sendy. Sendy je velký ignorant. Nic neřeší, nehodlá se nějak vysilovat, aby někomu něco dokazovala. Zkrátka jí je všecko jedno. Dorazil i můj taťka, Jarda, s panem Jarkem, který všecko poctivě dokumentoval na svůj fotoaparát. Chvíli jsme tak seděli a diskutovali mezi koňařkama co kde je nového, jaký nový drb zrovna koluje a podobně.
Pak nastal okamžik sedlání. V našem případě čas vypustit draky! Odkráčely jsme k přepravníku, nachystaly vybavení a pro jistotu nasadily koním uzdečky ještě uvnitř. Vyvedly jsme je ven a k našemu překvapení byli úplně v klidu. Veliký problém! Byl to klid před bouří. Poslušně stáli, koukali kolem sebe a pozorovali ostatní koníky. Nechali se bez odmlouvání nasedlat a upravit a čekali, co se bude dít dál. Myšák – majitel ranče, nás ve 12 hodin všecky svolal, hezky přivítal a poslal na louku vedle areálu, kde měl proběhnout start. Jako Master byl Myšák a jako Liška nějaká slečna z ranče. Bylo nás něco přes 100 účastníků. V takovém množství koní Safira úplně zapomněla na své naschvály a podobné pubertální blbosti, kterýma se ráda předváděla a ukazovala.

Vyjeli jsme. Safa začala poklusávat a ukazovat toho temperamentního koníka. Jeli jsme pomaličku krokem po loukách, potom přes lesík a kolem přehrady Olešná. Tam jsme si párkrát skočili přes potůčky a chvíli klusali. Taková pohodička. Jeli jsme asi hodinku a na jedné louce si Myšák vyměnil koně a proběhlo rozdělení do pomalejší a rychlejší skupiny. Jelikož jsem se se Safirou cítila, jako vždy, dobře a měla jsem potřebu se taky trochu vytáhnout, že mám kobylku tryskomyš, zařadila jsem se do skupinky rychlejších. Hned po rozdělení jsme nacválali do mírného kopečka. Kopeček se pak začal měnit v kopec dolů. Nikdo nebrzdil, všichni pokračovali cvalem. Pro mě nepředstavitelné. Na mokré trávě je nebezpečné jen klusat z kopce. Ale my si poradili a všecko bylo o.k. Hold, oni tam takový terén mají a jezdí tam každý den. My tohle neznáme, a proto jsme s tím měli problém. Projeli jsme lesíkem a pokračovali na louku. Pomalu jsme cválali do dalšího kopce. Myšák se začal vztekat, že jedeme pomalu, to mi nedalo a Safiru jsem pustila. Strhl se závod. Jak by to nemohl přežít, že je tak rychlá. Do kopce mě nemohl s tím svým namachrovaným valachem dojet a to jsme si jen tak ležérně cválaly, abychom se neunavily. A z kopce, když jsem ji brzdila, aby se nezranila, mi ji plašil, ať se ukážeme, co v nás je. Jelikož to nebylo tak hrozné, jak to možná popisuji a Safi to vzala jako výzvu, tak opravdu ukázala co v ní je a já můžu hrdě říct, že mám nejlepšího koníka s nejrychlejšíma nohama. Byla jsem moc ráda, že z toho má ta chlupatá koule takovou radost, že jí nikdo nestačí. A to se ani moc nezapotila. Na poslední louce se nějaké slečně splašil ryzáček, kterého jsem jí ochotně odchytila a podržela, než se ubohá, myslím, že školou povinná, doklopýtala si koníka vyzvednout.

Po příjezdu na Ranč jsme příjemně unavená zvířata odstrojili a naložili do přepravníku, kde s plnou hubou nachystaného čerstvého sena podlehli spánku. Takže jim ale vůbec nevadilo, že my jezdci, kteří jsme si vlastně celý den jen zvesela vozili zadky, jsme se šli trochu bavit a něco málo zdlábnout. S Jankou nám oči jedly snad úplně vše, co viděly a naše rozbolavělá těla se skoro sápala po jakémkoli jídle. K našim lístečkům přiděleného jídla, které jsme si měly vyzvednout, nám přidala ještě naše vegetariánská kamarádka své lístečky, takže jsme vybraly tři porce. To jsme nevěděly ale, jaké ty porce jsou! Tři plné misky gulášové polévky a tři fakt hodně velké hamburgery s dvěma pekelně hrubýma steakama uvnitř. Jedly jsme né jako dívky, ale jako prasata. Klasicky za nehty zalezlá špína od koní, všude se táhla ta koňská vůně a silný odér těch zpocených chlapů v kožených bundách a čapsách. Na tohle jsme ale zvyklé. Zůstal nám jeden hamburger a jedna polévka. Tu jsme vtlačily Kubovi a jako plnoletá děvčata jsme si dopřály půllitr toho lahodného zlatavého moku, který ke koním jednoznačně patří. Plzeňského piva!

Seděli jsme, povídali si a kolem osmé hodiny jsme jeli domů. Po příjezdu jsem se snažila spící Safiru vyložit z přepravníku. Chudinka unavená vyklopýtala a pomaličku se nechala zavést do výběhu za spolubydlícími, které ji už vítaly a volaly natěšené, že jejich kámošku nic nesežralo.

Tak nám ta Hubertka dobře dopadla. Všichni jsme byli spokojení, naplnění novými zážitky. Koně živí a zdraví, zase o něco zkušenější. A teď se jen těšit na Hubertovu jízdu Newport Ranch v Dolní Domaslavici, která je 15. Listopadu 2014.

Autor textu: Kateřina Anna Witosová
Foto: pan Jarek; Pepa Holoušek; Zámecký Dvůr
___________________________________________







 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

m-r-polsko2011-10
cyklomaraton-k24-201...
rovna_prava_pro_vsec...
septik 3
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.