Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Vaše příběhy Kyperský náš autostop

Kyperský náš autostop

J sme s manželem staří dobrodruzi. Nejsme nejmladší, ale to nám nebrání ve vyhledávání náročných cest po ostrovech a horách. Už v lednu jsme koupili laciné letenky a to „v akci“ na Kypr a plánovali jak budeme cestovat stopem. Na zádech batohy o váze 20kg a v srdci naději a dobrotu lidí a veliké štěstí. Stáli jsme u silnice a začali stopovat. Nebudete tomu věřit, ale nestalo se, že by nám někdo nezastavil.

I když trochu vadila neznalost jazyka, pokaždé jsme se domluvili. Po jednom velice dlouhém a únavném pochodu napříč ostrovem zrovna nikdo nejel. Bylo poledne a vedro. U kostelíku tekla voda a stálo tam auto s mladým párem a dítětem. Byli to Rusové na dovolené. Sami se nabídli, že nás 30 km do Pafosu odvezou.

Byli velice milí a stali se našimi dobrými duchy, protože nám v těžké situaci pomohli ještě jednou. Byla siesta, žádné auto a najednou v protisměru auto, otočilo a staví u nás a oni to naši mladí Rusové! Končila jim dovolená, tak se jen tak projížděli a konali dobré skutky.

Ovšem završení našeho putování stálo za to. Po náročném pobytu v horách, kde jsme zažili kroupy a vyplavený stan, po nocích na divoko v přírodě a s pocitem, že ten batoh už je součástí našeho těla, jsme měli dva poslední dny a ty jsme chtěli věnovat koupání a odpočinku.

Šli jsme podél pobřeží a mávali jako o život. Všude byly tanky a cisterny, nikde volná příroda a přístup k moři. Ještě ke všemu dopravní špička a dvou stopařů si nikdo nevšímal. V prachu cesty jsem už měla rozkousané rty, šla jsem s hlavou dolů a očima hledala, jen malý kousek, kde by se dalo přespat. Po 15 km se pomalu stmívalo a vedle nás zastavil červený otlučený džíp. Seděla v něm žena. Vysvětlila jsem jí, že hledáme nějakou přírodu na postavení stanu. Ochotně nám nabídla, že o něčem ví. Nasedli jsme na korbu a jeli jsme. Cestou se žena stále smála a ptala se, zda nám nevadí zvířata. Napodobila prase, koně, slepice a jinou domácí havět a dál stoupala do hor. Už byla tma, takže jsme neviděli, kam jedeme, a začínali jsme mít strach, zda není šílená. Dokodrcali jsme se před nějakou farmu s velkou bránou a nápisem Ranč. A za plotem se ozývaly hlasy zvířat. Valeri, tak se Němka jmenovala, tam měla ustájené koně a s majitelem nám domluvila, že můžeme přespat u ohrady. Ráno prý pro nás přijede v sedm. Postavili jsme stan a uléhali s myšlenkou, že jestli Valeri nepřijede, čeká nás pěší túra z hor.

Ráno nás probudilo slunce. Za plotem několik druhů zvířat i pštrosi. Sbalili jsme se a s nadějí se dívali na cestu. Před sedmou hodinou Valeri skutečně přijela a odvezla nás k moři.

Poslední dny jsme si tak užili u moře. Na autostop na Kypru nedáme dopustit. Je pravda, že jsme nikoho jiného stopovat neviděli, tak asi proto si nás hleděli.

Zdenka Křístková


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

narozky5
v-dolina2011-01
P5303061
P6265912
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.