Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Vaše příběhy Prázdniny u babičky

Prázdniny u babičky

T ento příběh se stal už velice dávno, je to už víc jak 30 let. V té době jsem každé prázdniny jezdila se svými rodiči a bratry k babičce a tetě na Slovensko. Maminka pocházela z devíti dětí, a tak jak jsme se tam všichni bratranci a sestřenice sešli, bylo nás tam jak na táboře a o zábavu nebyla nikdy nouze. Ve vesnici jsem měla také spoustu kamarádů a kamarádek. Právě jsem ukončila osmou třídu a čekal mě nástup na novou školu, na střední.

Bylo léto a já si užívala prázdnin o sto šest. Jenže jednou rodiče museli odjet s tím, že se následující den vrátí. A já tam zrovna měla svoji nejlepší sestřenku Janu, která byla z daleka a měla už za čtyři dny odjet. Nechtěla jsem ji hned jak jsem přijela zase opustit. Jenže co teď se mnou?

Babička už byla stará a nemocná a ve čtrnácti letech mě rodiče nechtěli nechávat samotnou, bez dozoru. A tak se teta nabídla, co bydlela naproti v chalupě, že u nich mohu přespat. U nich byla právě na prázdninách i moje nejlepší sestřenice. Tak ať přespí u nás, o jednoho člověka víc nebo míň, řekla teta. Mávla rukou a já házela na moje rodiče psí oči. Svolili, a tak já se na den a noc přestěhovala k tetě naproti. S Janou jsme spaly v jednom pokoji a kecaly až do noci.

A protože bylo léto a pařáky, druhý den ráno jsme si vyrazily na koupaliště vzdálené tak kilometr. Byli tam už ostatní kamarádi, a tak jsme hráli vybíjenou. Řádili jsme o sto šest, a protože tam byla kupa pěkných kluků, samozřejmě jsme se obě předváděly.

A jak jsme tak hráli vybíjenou, získala jsem balon, ale jeden kluk, Pavel, po něm zaútočil a chtěl mi ho vzít. Začali jsme se nějak o ten balon rvát. Ani už nevím přesně jak, ale najednou jsem tím balonem dostala od Pavla pořádnou ránu do nosu. Zabolelo to jako blázen, a začala mi téct krev.

Když jsme se s Janou vrátily domů k tetě, kde jsem byla na přechodném bydlišti, všichni zkoumali můj nos. Je nějaký nakřivo ne? Řekla teta. Ostatní se k ní jen přidali. Jen jsem se poprala o balon, to nic není, mávla jsem rukou, i když mě to pořádně bolelo. A tak jsme čekali na příjezd mých rodičů, co na to nadělení, taky řeknou. Já jsem pevně doufala, že si ničeho nevšimnou.

Jenže ono si toho nosu nešlo nevšimnout. Když mě máma, která je mimochodem zdravotní sestra v nemocnici, viděla, zalomila rukama. Cos proboha dělala? Máš nos nakřivo. Určitě je přeražený. Hráli jsme s kamarády vybíjenou, řekla jsem klidně. A máma rychle utíkala pro tátu. S tím budeme muset na pohotovost, má to určitě zlomené, bědovala máma. Jenže i když uplynulo od příjezdu rodičů sotva pět minut, táta už do sebe kopnul pivo, protože bylo šílené teplo, a tak se po té cestě potřeboval osvěžit. Proto jsme dvě hodiny čekali, než pivo vyprchá a pak teprve mohli vyrazit do nemocnice.

Máma zavolala z domu známé doktorce, která měla zrovna službu na nosním. Nos mi zrentgenovali a pak přišlo rovnání. Protože to nešlo hned napoprvé, následovala šílená bolest asi pětkrát, než mi dali nos na původní místo. Nos mi sice dali do pořádku, přelepili, ale já vypadala hrozně. Seděla jsem u domu na dvorku s přelepeným nosem a bála se vyjít mezi ostatní, abych jim nebyla pro smích. A tu šel zrovna kolem nás Pavel, ten, který to vše způsobil. „Podívej, cos jsi mi udělal, mám zlomený nos,“ volala jsem na něho z dálky.

Za pár dní byl sice nos v pořádku. Nic méně na nose mám bouli ze zlomeniny do dneška, hotový hrb jako velbloud. V té době jsem se bála, že se nikomu s takovým nosem nebudu líbit.

Od mého úrazu s nosem uplynulo několik let a já se mezitím vdala a mám dva kluky. Přece jen jsem si našla někoho, komu jsem se i se zlomeným nosem líbila. A tak mám vzpomínku na prázdniny a památku na celý život. Každý, kdo se na mě totiž podívá, hned pozná, že nos byl zlomený.

Evita
_______________________________







 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

61_vylet_2809-1353
rakousko2011-13
P5303056
P6231617
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.