eSeznam.cz

Čas plynul, rodina, děti a cestování. Po dvaceti letech jsme plánovali cestu do kraje, kde náš dávný kamarád Fanda bydlel. Čas vymazal žabomyší pře a my ho chtěli zase vidět. Ale jak ho najít? Internet dává hodně možností. Jestli stále podniká, bude tam. A byl. Zavolala jsem na dané číslo. Známý hlas, který se nezměnil se ohlásil. Zkusila jsem zažertovat: „Tady pošta pro tebe, jste pan František, horolezec?“ – „Ano ještě i teď rád si zalezu, i když mám věk.“ Nevydržela jsem a začala se smát. I po letech poznal můj smích a hned zavolal: „Zdeno, ty potvoro!“ jako by neuplynulo těch dvacet let, navázali jsme tam, kde jsme skončili. Domluvili jsme se, že uděláme pochod v jeho kraji a určili si místo kde se sejdeme – na kopci, kde jsme kdysi dělali zimní táboření a na který rádi vzpomínáme.

Jaké bude setkání? Přemýšlím. Šlapu do kopce s vnučkami jako poslední ve skupině. Slyším za sebou auto a někdo na mě volá: „Co se tady plete ta babka?“ Fanda! Stále stejný sportovec. Padli jsme si do náruče. Prožili jsme krásné odpoledne, plné vzpomínání a příslibu dalších setkání.

Za týden přišly fotky z naší výpravy a nás čekala vánoční cesta do Švýcarska. Pěkně jsme si to užili a Fandu jsme pozdravili telefonicky z nejvyššího vrcholu. Těšili jsme se, jak se sejdeme a vše si budeme vyprávět. Při další túře mi stále zvonil telefon, ale nemohla jsem se spojit, protože signál nebyl dobrý. Až dole na vesnici v hospůdce jsem poslala SMS, že jsme byli v horách a nebyl signál. Telefon zazvonil a jakoby ženský hlas se mě ptal, zda jsem Zdena. „Fando prokoukla jsem tě!“ Měla jsem dojem, že mi chce oplatit tu „poštu pro tebe.“ Byla to jeho žena, která mi sdělila, že Fanda včera umřel. Plný síly a elánu, byl si zaběhat a už nedoběhl. Šok, slzy. To není možné, zase jsme se našli a zase jsme se ztratili. Nevnímali jsme nic kolem sebe. V televizi běžel nějaký pořad, přes slzy jsem nevnímala, co dávají. Až když se po nás hosté dívali se soustrastí, jsem zpozorněla. Byl tam přenos z pohřbu našeho bývalého prezidenta Havla. Mysleli si, že pláču kvůli němu. Shoda okolností.

Věděla jsem, že Fanda by byl rád, kdybychom vzpomínali v dobrém rozpoložení.
Objednali jsme si panáčka a chtěli si přiťuknout na vzpomínky. Najednou „cink!“, sklenička praskla a světlo v hospůdce zhaslo. Nenapadlo nás nic jiného, než že se Fanda přišel rozloučit. Věřte nevěřte.

Neodkládejte setkání s lidmi, které máte rádi. Čas je neúprosný. Na druhou stranu jsem ráda, že jsme se setkali a všechno si vyjasnili. Asi to tak mělo být. Účty se mají vyrovnat.

Zdenka Křístková