eSeznam.cz

V televizi nad výčepem, probíhal hokejový zápas, ale čtyři hosté a pan vedoucí hru nevnímali, neboť byl u nich vidět nejvyšší stupeň opilosti. Našli jsme si místo v rohu a čekali.

Vedoucí přivrávoral k našemu stolu a s nemalými obtížemi se zeptal, co si přejeme. Naše ambice zahnat hlad, se při pohledu na něj snížily. Polévku si nedáme, protože by ji na nás vylil. Zbývala klobása, nebo sekaná. „Dáme si klobásu,“ řekli jsme, ale jsme se obávali, co vůbec bude.

Byli jsme však velmi mile překvapeni, perfektní obsluhou. Hostinský nám klobásu i navzdory vrávoravé chůzi, donesl na talíři a k tomu dva druhy hořčice a kečup. Poté se pan vedoucí přidal ke zbylým hostům, z nichž ten nejožralejší slavil narozeniny.

Když oslavenec dopil pivo, zvláštně požádal o další. Pracně natočený půllitr piva, ale okamžitě převrhl na stůl. Pan vedoucí tedy odvrávoral zpět k výčepu natočit další. Sklenici opět s maximálním soustředěním donesl ke stolu, ale bohužel zavadil o hranu stolu a vylil další půllitr piva.

V tuto chvíli se dostavil další host, který si poručil kafe. Přesný obnos za nápoj už držel v hrsti. Útrpně se na nás usmál, zhodnotil situaci a usoudil, že se zde nic mimořádného neděje. Když od něj hostinský převzal objednávku, postavil konvici na vodu a připravil si hrneček na zalití. To zvládl dobře, problém se dostavil při manipulaci s konvicí. Vedoucí ji totiž nezvedal horizontálně, nýbrž ji rval vodorovně i s nástavcem, čímž hrozilo nebezpečí, že ji vyrve i se šňůrou ze zásuvky, přitom se opaří a navíc vyhodí pojistky. Sprostě u toho nadával, ale nakonec se mu to podařilo.

Nadešel čas zaplatit, ale protože na nás vedoucí už dávno zapomněl, nezbylo manželovi, než se zvednout a jít platit k výčepu. Spočítat naši útratu, se zdálo hostinskému až neskutečně nemožné. Manžel se proto rozhodl odhadnout výši účtu sám.

Vrchní měl všechny své finance volně uložené v šuplíku pod výčepem, a jak se šuplík pokoušel vytáhnout ze stolu, rozlétly se bankovky vzduchem. Šéf podniku však tomu nevěnoval pozornost, vzal si od nás dvoustovku a jinou vracel. Tak takhle to nepůjde, došlo nám. Manžel tedy navrhl, že si vrátí sám, s čímž vrchní souhlasil. Znovu mu dal manžel do ruky dvoustovku a ze šuplíku si vybral stovku a nějaké drobné, poděkovali jsme mu a chtěli jsme odejít. V tu chvíli na nás hostinský zavolal: „Kam jedete?“ Obdivovali jsme, že ve svém stavu, ještě stihl zaregistrovat, že jsme přijeli autem. „Jedeme na doraz.“ Hostinský se zasmál a povídá: „My taky jedeme na doraz,“ a odvrávoral se za svými kumpány. My jsme sedli do auta a odjeli do krásného zapadajícího sluníčka vyhledat nocleh. Tak pro nás končil další úspěšný den.

Zdenka Křístková