Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Vaše příběhy Dva manželé, oba násilníci

Dva manželé, oba násilníci

K dyž se po uši zamilovaná Jana ve svých devatenácti letech, po krátké známosti vdávala, netušila, co ji život přinese. Už tehdy ale věděla, že si její Josef rád vypije a potom se chová hrubě. Půl roku po svatbě se jim narodil Pepíček a hned na to znovu otěhotněla. Jana dlouho tolerovala a přehlížela chování svého opilého a agresívního manžela, který miloval láhev alkoholu víc, než svou rodinu. Naivně si myslela, že se to zlepší a manžel se kvůli ní a dětem, určitě změní. Bylo to ale čím dál tím horší, jeho agresivita stoupala, a stoupala.

Až jednou „vyrazil dveře a zkopal Janu tak že skončila v nemocnici. Bušit do ní pěstmi moc nemohl, bylo to pro něj nepohodlné. Jana byla totiž těhotná, takže se vleže schoulila do klubíčka a chránila si břicho.“ Tak popisuje svůj v minulosti běžný den Jana, maminka teď už dvou dětí.

Nakonec se Jana od prvního manžela odstěhovala, protože ji bil. Domácí násilí pro ni však neskončilo. Toto je její další příběh, už druhého násilnického manžela Karla.

Jana si znovu svého partnera vybrala špatně. „Její druhý manžel Karel byl ještě horší než ten první. Byl to nebezpečný, vysoce inteligentní psychopat. Když si Jana k sobě nastěhovala, začal ji pomaličku tlačit tam, kam chtěl on. Do izolace. Začal ji vysvětlovat, že je pro své přátele příliš dobrá,“ vypráví Jana.

Zlehýnka nastávaly první incidenty, hádky, demonstrativní odchody. Pak přišla fáze držení pod krkem a nadávek. Následovaly facky, rány pěstí a kopance. Období klidu střídalo období teroru. Po incidentech často následovaly fáze omluv a kání. I na slzy nezřídka docházelo. Ty však postupně zmizely a domácí teror začal být nesnesitelný. Nastal den, kdy si Jana řekla - Dost!

„Zase po Janě řval kvůli nějaké blbosti, a že jestli se jí něco nelíbí, tak může klidně dostat nakládačku. Tehdy Jana dala na pud sebezáchovy, postavila se mu čelem a oznámila, že i kdyby ji teď na místě umlátil, že ji je to už jedno. Ať se sebere a vypadne, protože ona už si to líbit nenechám. Nedokážete si představit, jak ji zmlátil a zkopal,“ vzpomíná Jana.

„On vážil něco málo přes 100 kilo, a Jana jen něco kolem 64. Když jí dal ránu pěstí, složilo ji to na zem. Vstala, ale přišla další rána, a Jana byla znovu na zemi. On řval, ať nevstává, jestli je mi život milý. Jana neuronila ani slzu. Znovu se postavila, a přestože cítila, jak ji otéká obličej, podívala se mu do očí a zeptala se, jestli si myslí, že teď už má pravdu. Znova dostala pěstí, spadla na zem a cítila strašnou bolest v obličeji. Klidně mě umlať, já už se tě nebojím! Řvala na něj. Znova padla rána. Jana se zvedla, šla do předsíně, vzala jeho klíče a vyhodila je z okna řekla: Teď se seber a vypadni! Následovaly další rány, kopance, nadávky, výhrůžky, bral ji za vlasy a mlátil jejím obličejem o stěnu, škrtil ji a zase pouštěl a zase kopal, a syčel ji do ucha, pak se zase zvedal a kopal do ni. Bylo to jako nekonečný sen jako z dálky, za ty roky mlácení už Jana zvládla jistou formu odtělesnění, kdy bolest moc nevnímáte a mozek chladně uvažuje. Když se Karel unavil, sebrala Jana zbytky sil a vyběhla z bytu. Zvonila na zvonky sousedů a křičela. Karel vyběhl za ni, zatáhl ji do bytu a znovu zbil. Pak za sebou práskl dveřmi a odešel,“ vypráví Jana. Myslíte, že jí někdo ze sousedu pomohl? Podle policejního protokolu nikdo ze  nic neslyšel, neviděl...“

Po tomto hororovém dnu se Jana rozhodla požádat o pomoc v Občanské sdružení, které se zaměřuje proti otcům s psychopatickými rysy. Tedy proti těm, kteří se za dobu trvání vztahu dopouštějí násilí, a to bez rozdílu psychického nebo fyzického, na matce nebo dokonce na dětech, a skrze střídavou péči se snaží udržet kontrolu nad bývalou rodinou.

Evita


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

edf-tour-2010-bielsk...
konf-bez-barier21
v-dolina2010-07
krajske_shromazdeni_...
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.