Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Vaše příběhy Osudová cukrárna

Osudová cukrárna

N edávno jsme s manželem prožívali krušné období, neustále jsme se hádali, hledali na sobě chyby a trávili spolu čím dál méně času. On měl hodně práce, já zase starosti s rodiči a financemi. Bylo to pro oba těžké a místo toho abychom si to navzájem ulehčili, trápili jsme se navzájem. Rozhodli jsme se proto, že v sobotu pojedeme do kina uděláme si hezký den a pokusíme se všechno nějak vyřešit.

Měla jsem ten den celý volný, tak jsem šla ke kadeřnici, chodila po obchodech a čekala, až mě manžel vyzvedne na smluveném místě. Bohužel zavolal, že mají v práci poradu a přijede později. Nechtěla jsem si kazit tak hezký den a zlobit se na něj, tak jsem si zašla do cukrárny na kafíčko, že si zpříjemním odpoledne a v klidu počkám. Jenže v maličké cukrárně nebylo místo. Dva stolečky byly obsazené rodinkami s dětmi a u jednoho stolku seděl stařičký manželský pár.

Přisedla jsem si s kávou k nim, protože mi rádi nabídli volnou židli. Pán byl sympatický, připomínal mi mého dědečka a neustále se na mě usmíval a na něco se mě ptal. Jak by také ne, starší lidé to tak dělávají. Později se sám rozpovídal a ukázalo se, že jeho manželka Danuška slaví 83. narozeniny. Vyprávěl mi o tom, že je jeho paní těžce nemocná, má za sebou tři operace a přitom ji krmil střídavě čokoládovým a střídavě šlehačkovým zákuskem. Dával ji napít čaje a sám usrkával bílou kávu. Nabídl mi, ať si s nimi také dám dortík, že přece nebudu držet štíhlou linii, tak jsem si s ostychem vzala jeden zákusek a zatímco Danuška pokyvovala hlavou, že chce také zákusek, její muž vyprávěl, jak ji vzal dnes ke kadeřnici. „Vždycky si dávala trvalou, ale teď, ji musím česat sám, tak jsem ji nechal vlasy jen obarvit. Ale přesto je krásná a sluší jí to,“ usmál se. „Je to prostě moje holka.“

Danuška znovu jen pokyvovala hlavou, když dojedla zákusek, začala klimbat.„Ona si vždycky po jídle na chvíli schrupne, ale nemyslete si, ona jen vypadá, že neslyší, ona moc dobře v autě poslouchá a potom mi v autě vyčte, že jsem se bavil se samýma ženskýma,? smál se muž a já s ním.

Přemýšlela jsem, jak je to nádherné, když máte 55 let po boku jednoho člověka, který vás celý život vnímá jako krásného, nenahraditelného a milovaného i přes to, že přestanete být soběstačným a schopným se sám najíst, učesat nebo obléknout.

Po tomto setkání jsem měla úplně nový pocit a pohled na svého manžela. Když pro mě přijel, nenechala jsem ho říct ani slovo, protože on by se za své zpoždění, ani neomluvil a já mu nechtěla nic vyčítat. Popadla jsem ho kolem ramen a políbila ho, že překvapením nestačil ani dýchat. Hned jsem mu řekla, jak moc ho miluji, že je pro mě moc důležitý a že mě mrzí, jak se poslední dobou hádáme. Většinou jsou to hlouposti.

Uvědomili jsme si, že se nechceme odcizit, ale naopak, že se potřebujeme sblížit.
Doufám, že se stále nebudeme hádat, že se naše partnerská situace zlepší a že za několik let, budeme mít důvod oslavovat a budeme spolu jíst zákusky v cukrárnách jako ti dva úžasní staří manželé.

Zdenka Křístková


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

p1140736
cyklomaraton-k24-201...
73_2soutezni_den_290...
rakousko2011-10
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.