Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Vaše příběhy Služka

Služka

B ylo mi krásných osmnáct, když jsem se na taneční zábavě seznámila s príma klukem. Připadal mi ve svých jednadvaceti docela rozumný. Přestože mě fyzicky moc nepřitahoval, začali jsme spolu chodit. Ale neklapalo to, tak jsem ho po pár týdnech pustila k vodě a myslela si, že ho mám definitivně z krku. On však začal dolézat a otravoval tak dlouho, až mě nakonec ukecal a já s ním zase začala chodit. Myslela jsem, že to bude lepší.

Za půl roku jsem přišla do jiného stavu. Zařídili jsme vše potřebné a těsně před Vánocemi jsme měli svatbu v kostele. Po tvářích mi tekly slzy. Ono slavné slůvko „ANO“ se mi říkalo hodně těžko. Tušila jsem, že dělám životní chybu a že to stejně dlouho nevydrží. Všichni mě před ním varovali, ale já si, hloupá, zamilovaná a těhotná, nedala říct.

Hned druhý den po svatbě jsem se stěhovala k manželovi do rodinného domku, kde bydlel s rodiči a bratrem. Dům byl situován jako dvě bytové jednotky tři plus jedna a dva plus jedna. Manžel mne před svatbou ujišťoval, že my budeme bydlet v tom větším bytě. Po nastěhování bylo ale všechno jinak. Rodiče i brácha se roztáhli po celém domě a na nás zbyl jen jeden pokojíček. To však byla jen předehra k tomu, co jsem se v zápětí dozvěděla.

Ještě jsme ani nestačili pořádně vybalit a manžel mi natvrdo řekl, že se nebude dál přetvařovat, že mě vůbec nemá rád a vzal si mě jenom kvůli tomu, že potřeboval pro všechny v domě služku! Udělalo se mi zle. Byla jsem ve čtvrtém měsíci těhotenství a nikdo z nich na to nebral ohled, nikdo se mě nezastal. Byli rádi, že jejich synáček konečně přitáh domů nějakou posluhovačku a tím to pro ně skončilo.

Na Štědrý den jsme byli pozváni k mým rodičům. Jela jsem už sama. Když máma viděla, jak mám uplakané oči, zeptala se, co se stalo, a já jí celou situaci popravdě vylíčila. Maminka mi řekla větu, na kterou jsem čekala: „Jestli chceš, vrať se k nám, my ti se vším pomůžeme“. Nabídku jsem s radostí hned přijala a po štědrovečerní večeři jsem se už k manželovi nevrátila. Pouhých pět dnů po svatbě jsem se sním jednou pro vždy rozešla. Bylo to pro mě vysvobození, i když jsem s ním čekala dítě.

V červnu se mi narodil krásný kluk. Jeho táta se na něj ani nepřišel podívat! Mezi tím podal žádost o rozvod. Asi si našel novou služku! Rozvedli nás rychle, a přestože od té doby už uplynulo deset let, se synem se nikdy nepotkali. Nebýt mých rodičů, asi jsem dodnes jen služka. Jsou moje největší životní opora. Moc si vážím co pro mě udělali, a ze srdce jim děkuji.

Anna Hlisnikovská


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

edf-tour-2010-bielsk...
rovna_prava_pro_vsec...
48_1soutezni_den_270...
konf-bez-barier12
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.