Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Vaše příběhy Šťastný motorkář

Šťastný motorkář

M ít vlastní motorku, to je sen většiny mladých kluků. I když majitelů motorek stále přibývá a už to není taková novinka, jako kdysi, pořád je to ještě frajeřina svištět si to na tom stroji po silnici závodní rychlosti. Milovníci adrenalinu se na motorkách vyřádí. Nic proti tomu. Jenže spousta mladých motorkářů zapomíná, že jejich záliba je poměrně nebezpečná. Pořád se najdou takoví šílenci, kteří se řítí nepřiměřenou rychlostí, zato bez helmy a další ochrany. Dělají ze sebe frajery, ale zapomínají na své zdraví a bezpečí. Také se jim nezřídka vykouří z hlavy, že na silnici nejsou sami. Že jsou tam ještě cyklisti, autobusy a samozřejmě auta. Taková srážka osobního auta s motorkou je hrozná nehoda, která mnohdy skončí tragicky a vyžádá si jako oběť lidský život.

O tom, co se může dít po takové srážce, ví své i chlapec Michal, který v roce 2008 zažil tuhle hrůzu na vlastní kůži. Motorku tohoto chlapce smetl nepozorný řidič. Náraz byl velmi silný. Michal si při něm bohužel zlomil vaz. Takže pouhým pár svalům vděčil za to, že jeho hlava ještě drží u těla. Záchranáři, kteří ho po nehodě ošetřovali, si byli téměř jistí, že pacient zemře dřív, než dojede do nemocnice. To však neznamená, že ho nechali smrti napospas. Cestu do nemocnice pomohla Michalovi přežít umělá ventilace.

Chlapcova maminka vzpomínala na tuto tragickou událost takto: „Dostali jsme zprávu o Míšově nehodě a okamžitě jsme jeli do Nemocnice Na Homolce, kam ho odvezli. První zprávy byly tragické a v podstatě nás připravovaly na nejhorší. Potvrdil to i pan doktor Chrobok. Řekl, že nemá smysl zlomený vaz operovat, když není ani půl procenta šance na záchranu.“ Zlomený vaz nebyl zdaleka jediným zraněním, které pacient při nehodě utrpěl. Mezi ty další patřily pohmožděné plíce, srdce, které museli lékaři „nahazovat“ hned několikrát, a samozřejmě i četné zlomeniny.

Teprve po týdnu se zablýskla jiskřička naděje, když Michal dokázal pohnout nohou. Mohlo to totiž znamenat, že funkce míchy byly zachovány. Začalo se s přípravou plánu, jak dostat těžce zraněného pacienta na magnetickou rezonanci. Při vší smůle, kterou chlapec měl, ho potkalo i velké štěstí. Jeho mícha se v důsledku strašného zranění nepoškodila, což potvrdilo vyšetření. Rozhodnutí lékaře Jiřího Chroboka bylo následující: „Až přijde správná chvíle, budeme operovat.“ Jeho slova se proměnily v činy dne 11. září 2008, kdy tento lékař společně s neurochirurgy z Nemocnice Na Homolce provedl velice složitý zákrok. Doktor Chrobok měl tehdy na sále pochopitelně všechno na povel. Během operace byl pacientovi zafixován krk prostřednictvím zvláštní kovové konstrukce ze šroubů různých velikostí. Z Michala se rázem stal druhý člověk v republice, který kvůli zlomenému vazu nepřišel o život.

Chlapec se probudil den po operaci. Jeho vzpomínky na dobu, kterou strávil v umělém spánku jsou takové: „Slyšel jsem rodiče, jak se baví, vím přesně o čem.“ Tak vidíte, tohle pacient věděl přesně, zato si vůbec nepamatoval na nehodu. Věděl pouze, že vjel do křižovatky z hlavní i to, že na ní byla vypnutá světla, ale víc už nic. Šťastný motorkář dodává: „To, co mi je, jsem se dozvídal postupně a bylo mi jasné, že musím být šťastný, že vůbec hýbu rukama a nohama.“ A jak se na celou věc díval doktor Jiří Chrobok? „Pacient měl hned několik zranění, každé z nich by mohlo být smrtelné. To, že přežil – navíc bez větších následků – to je něco mezi nebem a zemí.“ Takový je názor zmíněného odborníka.

Nejdřív lékaři považovali za zázrak, že pacient vůbec přežil, pak že mícha nebyla poškozená a on by se proto mohl vyhnout trvalým následkům… Jelikož v případě Michala bylo slovo zázrak vyslovováno velice často, začali mu tak i přezdívat. A co tomu říkal sám pacient? „Uvědomuji si, jaké jsem měl štěstí. Nikdy nepřestanu být vděčný záchranářům, že mne neodepsali už v sanitce a udržovali mne při životě cestou do nemocnice. Nezapomenu na péči lékařů, která mi dala šanci začít druhý život. V duchu ale vím, že jsem se začal uzdravovat hlavně díky rodině – byli pořád se mnou, cítil jsem rodinné pouto, věděl jsem, že bych jim strašně ublížil, kdybych zemřel.“ To byla jeho slova.

Ode dne, kdy k nehodě došlo, do dne, kdy chlapec opustil nemocnici, uplynuly přesně dva měsíce. Jeho návrat do druhého života byl postupný a v žádném případě nebyl snadný. Musel totiž absolvovat náročnou i dlouhou rehabilitaci, a samozřejmě také cvičit. Pouhé dva roky poté z něho však byl živý pracující člověk, který se radoval ze svého druhého života. Jediným následkem, který mu po nehodě zůstal, byla menší hybnost krku. Stal se zkrátka Boží zázrak!

Hrdina našeho dnešního článku měl opravdu obrovské až neuvěřitelné štěstí. Stáli při něm všichni svatí. Přežil vlastní smrt takřka bez následků. Motorkářů se však na silnicích i křižovatkách denně objevuje dost. Podobná nehoda, o jaké byla řeč, by se klidně mohla stát znovu. Samozřejmě bych to nikomu nepřála, vyloučit to však bohužel nelze. S Michalem to sice, chvála Bohu, dopadlo přímo skvěle, jiná potenciální oběť takové tragické události, jakou srážka osobního auta s motorkou bezesporu je, by mohla dopadnout podstatně hůř. Proto bych ráda poprosila všechny řidiče, dávejte pozor a soustřeďte se při řízení na jízdu. Moje prosba se však týká i druhé strany, tedy motorkářů. I oni by měli být při jízdě na motorce opatrní a příliš neriskovat. Neměli by přitom zapomínat na helmu i další chrániče. Naopak by měli pamatovat na to, že i pro ně platí dopravní předpisy, a hlavně by neměli jezdit s odpuštěním jako blázni! Já chápu, že někdy člověka popadne strašná touha udělat ze sebe frajera, který se ničeho nebojí a na všechno si troufne. Takové touze je pak velmi těžké se ubránit. Jenže taková frajeřina na motorce se může pořádně vymstít a její následky si může daný „frajer“ nést do konce života. Nezapomínejte, že zdraví má člověk jenom jedno a život je třeba chránit. Nejen cizí, ale i svůj.

Krystyna Kędziorová


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

01_prijezd_2409-1528
42_1soutezni_den_270...
luhacovice-07
okolo-msk2011-101
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.