Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Vaše příběhy Příběh mého syna, na který několikrát všichni vzpomínáme

Příběh mého syna, na který několikrát všichni vzpomínáme

M ůj syn byl mladý a živil se jako opravář, správce, údržbář, takové „děvče pro všechno.“ Jednoho dne ho zaměstnavatel poslal do mateřské školky, kde potřebovali opravit dvě toalety a kapající sprchu v koupelně. Paní uklízečka ho dovedla do jedné ze tříd a tam si ho převzala paní učitelka. Když syna vedla do umývárny, malí caparti po něm pokukovali. „Zavřete se, ať vás děti neotravují a máte klid na práci,“ řekla mu a odešla.

Dal se nejdříve do toalet. Jedna z nich nesplachovala, druhá naopak protékala. Práce mu šla od ruky a brzy byl hotový. Hned vedle byla rohová sprcha, naproti titěrným toaletkám pak řada umyvadel. Už chtěl vstoupit do kapající vykachlíčkované sprchy, když si uvědomil, že voda nekape, ale přímo teče a nedá se zastavit. „to bych byl celý promáčený“! Bylo léto a měl na sobě jen krátké kalhoty a tričko. Tričko odložil na zídku oddělující toaletu od sprchy, ale když vstupoval do sprchy, proud vody mu zmáčel i kalhoty, tak si je sundal.

V místnosti byl sám, a tak se nemusel bát, že ho některé z dětí vyruší. Jen ve spodním prádle vlezl do sprchy a dal se do jejího rozebírání. Vyměnil těsnění a udělal další potřebné opravy. Poté se vrátil k toaletám a hmátl po splachovadle, aby ještě jednou zkontroloval jak splachování funguje.

V tu chvíli zahlédl kousíček svých kraťas, jak padají ze zídky rovnou do mísy a nenávratně mizí v toaletě. A tenkrát odtok u toalet fungoval, takže kalhoty byly nenávratně pryč. Oblékl si tedy tričko i ponožky a přešlapoval před zrcadly u umyvadel. „Jak půjdu domů, nebo zpět do firmy?“ Pracovní montérky nechal v práci, ke klientům chodil většinou v civilu a ten byl, víte kde!

Stáhl si proto tričko co nejvíce ke kolenům a rozhodl se, že proběhne třídou a na chodbě vyhledá někoho dospělého a poprosí ho o zapůjčení oblečení, ve kterém by se mohl vrátit do firmy pro montérky. Když ale vyšel z umýváren, ve třídě byly jen děti. Jakmile zvedly hlavičky od hraček, začali sborově pištět, křičet a vřískat. Jedna malá holčička dokonce křičela: „Fuj“, chlapeček vedle ní si zakrýval oči a další jen vyjeveně koukali.

Tenkrát byla jiná doba a děti nebyly zvyklé vídat polonahé dospělé jinde než na bazénu. Chtěl jsem utéct, ale předstihla mě uklizečka. Vletěla do třídy se smetákem v ruce, vytřeštila na mě oči, přidala se k vřeštění dětí a smetákem, který držela v ruce, mě častovala hlava nehlava. Vzal jsem nohy na ramena a utíkal před dětmi i před uklízečkou, která nahlas řvala: „Zvrhlík, zvrhlík!“

Až na chodbě vrazil do paní ředitelky. Ta si ho změřila pohledem a zvedla prst a ukázala jím ke své pracovně. Syn se odebral do ředitelny na kobereček. Tam paní ředitelce v klidu vysvětlil co se přihodilo a paní ředitelka se hlasitě rozesmála. „Co s vámi mladý muži?“ Zamyslela se, otevřela skříň a něco v ní hledala. Po chvíli vytáhla pár svých svršků a tepláky, do kterých by se vešel třikrát. Změřila si mě pohledem a zatímco já stahoval tričko k zemi, prohlásila: „Počkejte!“ a odešla ze třídy. Za chvilku byla zpět s mladinkou učitelkou. Pozdravil a poníženě čekal, až si ho mladinká učitelka prohlédne. Pak zmizela a přinesla tepláky v jeho velikosti. „Ty by vám asi byly,“ řekla. Snad nevadí, že jsou růžové? Co jsem měl dělat? Ty růžové tepláky s kytičkou na zadku jsem navlékl a takto vymóděný se vrátil do práce. Nemusel říkat, že jeho kolegové mu neřekli jinak než „princezna růžička“.

Druhý den koupil bonboniéru a odnesl růžové tepláky zpět do školky mladé paní učitelce. Ta se nakonec stala jeho ženou a jeho dva synové navštěvovali stejnou mateřskou školu. „Dodnes moje žena říká, že měla hned na začátku naší známosti možnost dobře si ohlédnout „zboží, které kupuje“.

Zdenka Křístková


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

krajske_shromazdeni_...
cyklomaraton-k24-201...
22
PA062157
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.