Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Vaše příběhy Zůstala mi jen vzpomínka

Zůstala mi jen vzpomínka

B ylo mi tenkrát krásných devatenáct let, když jsem cestou domů z práce potkala třídní učitelku ze střední školy. Kdybych se nepřimluvila, tak by mě málem nepoznala. Byla jsem šťastná, spokojená a veselá. Měla jsem práci, která mě bavila, a poznala jsem pravou lásku a chtěla trpělivě čekat na hodného, věřícího manžela.

Ale znáte to, i do největší pohody občas padne stín nejistoty. Do slunného dne se také vloudí mrak. A tak jsem pořád vyhlížela toho pravého, koho bych mohla opravdu milovat. Ve svém okolí nevěřících přátel jsem „lovit“ nechtěla. I přes možný krásný začátek jsem se bála nepěkného konce rozchodu nebo rozvodu. Vždyť všude kolem mne, se všichni jen rozcházeli. Svatbu v kostele jsem viděla přes růžové brýle, tam se přece manželé nerozvádí! Ano, jen ve výjimečných, případech, i když by to tak nemělo být.

Pracovala jsem na malém vlakovém nádraží, prodávala jsem jízdenky. Byla jsem tehdy sama na noční směně, když mě trojice mladých lidí poprosila o jízdní řád autobusů. Tenkrát ještě takřka neexistovaly počítače a propojení vlakových a autobusových řádů prakticky nebylo. Kdo chtěl u nás znát jiné spoje než vlakové, museli si je sami vyhledat, my jsme pouze půjčovali jízdní řády oproti nějakému průkazu. Mladíci a jedna slečna vyhledávali spojení dlouho, a když se fronta u okénka konečně ztratila, začali si se mnou povídat.

Už ani nevím, jak se to stalo, ale zůstali tam se mnou skoro až do rána. Mně to nevadilo, alespoň mi směna rychle uběhla v bezstarostném povídání a žertování. Cestujících už po půlnoci moc nebývalo a já se jindy nudila. Nad ránem se rozloučili a já myslela, že už je nikdy neuvidím.

Jaké bylo moje překvapení, když se jeden z nich objevil. A ne jednou. Byl milý, nic si nedovoloval, vždycky si půjčil nějaký jízdní řád a pak si se mnou jen tak povídal. Představil se mi jako Ondra. Až jednou jsem se nechala pozvat do kina. Film a místo vybral on. Chtěl mě potěšit, a tak vybral anglický film s titulky, to protože věděl, že chodím na angličtinu. Co se ale nestalo. Čekala jsem před kinem dlouho, předlouho, film už dávno promítali a Ondra nikde. Už jsem si myslela, že si ze mě jen vystřelil a chtěla jsem odejít, když tu se náhle dotyčný vynořil, omluvil se a vtáhl mě dovnitř. A tu mě čekal další šok, prý zapomněl lístky. To už jsem se neudržela a vyletěla na něj: „To snad není možný! Tak ty si klidně přijdeš tak pozdě a ještě bez vstupenek?!“ Nakonec jsme to s uvaděčkou nějak sehráli a ona nás na film pustila. Byl to dobrodružný film, a zrovna krátce před tím jsem četla knižní předlohu. Potěšilo mě to a během filmu jsem se uklidnila.

Po představení mě Ondra pozval na skleničku. Celý ten čas nám příjemně plynul, Ondra mi povídal o svých zálibách, hodně jsme se smáli. Pak jsem si ale musela pospíšit na autobus domů, a když jsem přebíhala silnici k zastávce, ještě za mnou volal, že mě sice ještě moc nezná, ale že už teď ví, že mám všech pět „pé“. Příjemně mě to hřálo u srdce.

Při pozdější návštěvě se mi přiznal, že ty vstupenky měl, byl to jen takový pokus, taková jeho zkouška a prý jsem v ní obstála dobře. Na další schůzce jsme se spolu nějak nedomlouvali. Po čase se zase objevil, když jsem měla noční směnu. Vlak, kterým chtěl jet, mu jel za chvíli poslední. Buď s ním odjede, nebo bude muset zůstat až do rána. Nechal rozhodnutí na mně. Když budu chtít, tak zůstane, když ne, tak odejde a jak jsem měla takový divný pocit, co když, už ho nikdy neuvidím. Bylo to strašně těžké se rozhodnout, moje city křičely, že má zůstat, ale rozum mi velel nechat ho odejít. Přepadla mě veliká slabost, zoufale jsem se mu snažila vysvětlit, že je mi s ním sice příjemně, ale zároveň že hledám něco víc, že víra je pro mne moc důležitá. Nechtěla jsem ho nechat odejít, ale zároveň jsem se bála toho, že by zůstal. Nakonec odešel a já už jsem ho nikdy neviděla a ani nepotkala. Zůstal pro mne jen pěknou vzpomínkou, ale jestli si na mne někdy vzpomene i on, to už se nedovím...

Evita


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

img_9245
P1100019
PICT0155
83_ruzne_0110-0942
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.