Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Vaše příběhy Život na vlásku

Život na vlásku

V ečírky, muži, alkohol, to už Jana nezvládla, v jejich 30 letech ji postihla mozková mrtvice a šlo ji o život. Jana skončila školu, našla si zaměstnání, kde byla oblíbená a do vdavek se nějak nehrnula. Chtěla si ještě užívat života. Party, muži, alkohol, tak vypadal její život do jejich 30 let.

Pracovala jako lékařka v nemocnici, ve městě, kde bydlela. Každý den po skončení služby a ve volnu někam vyrazila. S kamarády až do ranních hodin vymetala jeden bar za druhým a stálý vztah neměla. Ta představa, že by se usadila, ji děsila a nudila. Trávila téměř každou noc v restauracích a barech, a to se podepsalo na jejím zdraví. Před šesti lety v létě se Jana začala cítit vyčerpaně, trpěla nevolností a bolestmi žaludku. Pak ucítila bolest, která se táhla přes levé rameno až k čelisti. Skřípnutý nerv, pomyslela si. Ale zhoršovalo se to. „A náhle se už nemohla ani nadechnout, celá levá strana ji drněla a bylo jí tak nějak divně.“ Došlo k tomu zrovna během její služby v nemocnici, kde pracovala. V panice co se s ní děje se zeptala jednoho z kolegů lékaře, co by to mohlo být.

Diagnóza zněla mozková mrtvice. Ještě, že byla zrovna v práci, jinak, kdo ví, jak by to dopadlo. Následovalo několik vyšetření a Jana náhle pocítila hrozný strach. V tu chvíli myslela na rodiče. „Tolik jim chtěla ještě aspoň jednou říct, že je má moc ráda, a že si váži toho, co pro ni v životě udělali. Říkala si, že když teď umře, nezůstane po ní nic, na co by byla hrdá. Naštěstí lékaři Janu zachránili. Když se probudila z narkózy, seděli u její postele rodiče. Jana ještě stále měla strach, že by mohla zemřít a začala si dělat výčitky. Věděla, že její životní styl, který vedla, přispěl k tomu, že se její organismus zhroutil a proto se to stalo.

Kamarádi z jejich party se v nemocnici vůbec neukázali. Ani jeden z nich ji nezavolal a to Janě usnadnilo její rozhodnutí, přerušit s nimi veškeré kontakty. Ještě dlouho ji trápili úzkostné stavy, cítila se deprimovaná a měla strach, že se to může zopakovat. Pak se stalo něco, díky čemu na svůj strach zapomněla. Jedna z pacientek jí představila svého syna, Ondru. Ten začal do nemocnice chodit čím dál tím častěji a, ne jen za svou matkou, ale taky za Janou. Byl to osud? Ondra jí vstoupil do života v tom správném okamžiku. Kdyby se potkali o pár měsíců dříve, ani by toho báječného chlapa ve své povrchnosti nevnímala. Během doby, kterou Jana strávila v nemocnici, se do sebe zamilovali. S Ondrou začala nový lepší život. Už nekouří, nepije a netoulá se po nocích. Užívá si s Ondrou pocit klidu a bezpečí. Vrcholem jejího štěstí se stal syn Tomáš, který se jim narodil před rokem. Ačkoliv těhotenství nebylo kvůli Janiným zdravotním potížím snadné, plánují s Ondrou ještě jedno dítě. Ale až se vezmou. Svatba by měla být na podzim. Když se jí Ondra zeptal, jestli si ho chce vzít, byla celá bez sebe.

Teď je Jana úplně šťastná a pyšná na to. jaké štěstí ji potkalo. Tohle štěstí by nebylo, kdyby nepoznala Ondru. On ji změnil život!

Evita


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

v-dolina2010-19
P6265912
rakousko2011-03
P5303042
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.