Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Vaše příběhy Bývalý partner ji pronásledoval

Bývalý partner ji pronásledoval

R ozchod s partnerem může jednoho pořádně rozhodit. Myslím, že nejlepší je, když s rozchodem souhlasí oba a rozejdou se v dobrém. Většina lidí si tím jistě prošla a snad mi dá zapravdu. Bohužel obvykle to vypadá spíš tak, že rozchod provázejí nadávky, hádky, někdy i tahanice o společný majetek atd. Když bývalí partneři zůstanou přáteli, mohou oba mluvit o štěstí. Často se ale také stává, že jeden z partnerů se rozejít nechce, a když k tomu přece jenom dojde, je schopný dělat tomu druhému různé naschvály nebo i horší věci, aby ho dostal zpátky, nebo aby mu prostě jenom znepříjemnil život.

Příběh Pavlíny je důkazem toho, že člověk, který se nedokáže nebo nechce vyrovnat s tím, že vztah zkrátka skončil, může být i nebezpečný a dokonce se na svém bývalém partnerovi může dopustit i zločinu. Právě obětí zločinu zvaného stalking, což je vydírání, pronásledování a omezování osobní svobody, stala Pavlína. Ačkoliv od té doby uplynuly už dva roky, pořád mívá kvůli tomu zlé sny a také strach, že už nikdy nenajde svůj vnitřní klid.

Jak už to většinou bývá, i tady začalo všechno docela nevinně. Pavlína dělala servírku v jedné pizzerii. Jednoho dne se tam objevil chlap a objednal si jídlo a pití. Dívka si zanedlouho všimla, že se dívá pořád jenom na ni. Její kolegyně Věra uznala, že je celkem pohledný a že mu Pavlína nejspíš padla do oka. Ona to však pokládala za pouhou provokaci: „Ba ne, Pavlínko, ten tě chce sbalit, ale dneska se ještě neodváží. Uvidíš, že ti dá nejmíň padesát korun dýško a že do dvou dnů přijde znovu.“ Odhadovala kolegyně. Nemýlila se. Spropitné činilo šedesát korun, muž však nečekal dva dny, nýbrž se v pizzerii objevil hned ten příští. Jeho objednávka byla stejná. Opět na Pavlínu vrhal uhrančivé pohledy. Žádné důvěrné oslovení se ale nekonalo ani tehdy. Při třetí návštěvě už ji ale muž oslovil, když platil: „Nemohl bych Vás někdy pozvat na večeři? Samozřejmě do nějakého jiného podniku?“ Ačkoliv Pavlína víc než dobře tušila, proč to dělá, zeptala se ho, co si od toho slibuje: „Chtěl bych Vás poznat a dělalo by mi čest sedět u stolu ve Vaší přítomnosti.“ Odpověděl. Zdálo se, že jde o skutečného gentlemana. Dosáhl svého. Dostal od Pavlíny vizitku pizzerie a povolení, aby někdy zavolal, že o jeho nabídce bude přemýšlet.

Karel, tak se daný muž jmenoval, nevydržel dlouho čekat. Zavolal hned následující den. Pavlína byla sama, bez partnera a jeho nabídku přijala. Během první schůzky se jen tak oťukávali. Dívka se od Karla dozvěděla, že je rozvedený a má čtyřletého syna. Nezapomněl se zmínit ani o tom, kde dělá a co plánuje do budoucnosti. Na druhé schůzce na ni začal tlačit a to ji odrazovalo. Nejen, že jí vyznával lásku, ale dělal také všechno pro to, aby se dostal do jejího domu. Jejich známost trvala sotva pár hodin, Karel však Pavlíně začal nabízet dvoutýdenní dovolenou u moře a dokonce i společný život. Dělala, co mohla, aby tolik nespěchal, nic to však nebylo platné. Uplynul pouhý týden a přišla i nabídka k sňatku. Tu ovšem dívka odmítla s tím, že se ještě neznají dost dobře na to, aby udělali takový životní krok. Pomocí neustálého naléhání se však nejdřív dostal k jejím klíčům a později i do jejího bytu. Svůj byt pak ihned pronajal.

Ani ne měsíc po seznámení, však přišla první hysterická scéna. Důvodem bylo, že se Pavlína zdržela moc dlouho v pizzerii, kde pracovala, na oslavě narozenin své kolegyně Věry. Byly dvě ráno, když přišla z oslavy domů. Místo vřelého uvítání, se partner rozčiloval: „Pavlíno, proč mi nezvedáš telefon?! Volal jsem ti nejmíň pětkrát!“ „Promiň, měla jsem ho v šatně v kabelce a neslyšela ho.“ Takové vysvětlení mu bohužel nestačilo: „Tohle mi nedělej. Víš jaký jsem o tebe měl strach? Příště měj laskavě mobil po ruce, jinak si budu myslet, že se mi někde couráš s chlapem!“ Dodal na závěr. Tento však výstup byl první, ale z daleka nebyl poslední. Ani na sebe nedal čekat dlouho. Za týden se Karla opět zmocnila žárlivost. Tentokrát Pavlíně vyčítal, že údajně v pizzerii koketovala s hostem. Kromě toho jí jí přesně řekl, jak ten dotyčný vypadal a kolik bylo hodin. Jelikož věděla, že nebyl uvnitř, pochopila, že ji musel špehovat přes výlohu. Také jí tajně vyndal mobil a projížděl ho. Přistihla ho při činu. Jak se říká, „číše její trpělivosti přetekla“. Poprosila ho, ať vrátí klíče a odejde. Pochopitelně ji neposlechl, místo toho jí dal facku a suše upozornil, ať se laskavě uklidní. Té noci Pavlína nezamhouřila oka.

Hned ráno Karlovi navrhla, aby se rozešli a vysvětlila, že nedokáže být s tak žárlivým člověkem. On se jí omluvil za facku, kterou jí dal minulý den. Vysvětlil, že mu ujela ruka a myslel, že tím je všechno vyřešeno. Dívka však trvala na svém a začala ho přemlouvat, aby to neztěžoval a odstěhoval se. On o tom však nechtěl ani slyšet, ignoroval, co mu říkala a zmínil se, že mu připadá trochu hysterická. Pavlína na nic nečekala a jakmile toho dne odešel do práce, nechala vyměnit zámek od bytu. „Partner“ to zjistil večer. Začal do dveří se vztekem kopat, ba dokonce se neostýchal ani zkusit je vyrazit. To se dívka dozvěděla od rozrušené sousedky, která jí volala do práce. Další scéna, kterou jí Karel udělal, se odehrávala právě v pizzerii na očích ostatních zaměstnanců i hostů. Její šéf byl nucen nechat ho vyvést násilím.

Pavlína si pak vzala dovolenou a odjela na venkov ke své matce. Ani tam se jí však nepodařilo se před bývalým partnerem schovat. Když ji našel, následovaly opakované omluvy, dokonce klečel i na kolenou a neváhal zkusit si ji udobřit i prostřednictvím její matky. Dopadlo to tak, že Pavlína před svým pronásledovatelem utekla a ujela vlakem. Domů se nevrátila. Nějakou dobu bydlela u kolegyně Věry. Tu trápily nesmyslné výčitky svědomí, že za všechno, co se stalo, může ona a to pro to, že Karla neodhadla dobře. Pavlína alespoň na chvíli měla klid. Brzy si ale uvědomila, že nebude tak jednoduché se od bývalého partnera osvobodit. Každý den ho viděla postávat před pizzerií i před jejím činžákem. Hromady esemesek přicházely rovněž denně. K volání používal neznámých čísel. Jeho zamilování bylo natolik silné, že začal Pavlínu vnímat jako svůj majetek. Z lásky se postupně stávala nenávist. K pronásledování přibylo ještě vyhrožování. Dívka si pro všechny případy jeho esemesky schovávala. Zde je text jedné z nich: „Jsme jedno tělo a jedna duše. Patříme k sobě skončíme ve společném hrobě, ať se ti to líbí, nebo ne. Jestli nechceš být moje, tak nebudeš nikoho.“ Kolegyně Věra Pavlíně radila, ať požádá o pomoc policii. Ona však nechtěla věřit tomu, že by její bývalý partner byl až takový psychopat.

A jak to nakonec dopadlo? Podceňování situace se dívce nevyplatilo. Jednou v noci na ni Karel zaútočil, když se vracela z práce a odemykala vhod svého činžáku. Vtlačil ji dovnitř a chtěl po ní, aby ho pustila do bytu a promluvila si s ním. Bolestivě ji držel za ruce a rozhodně neměl v úmyslu pustit. Není tedy divu, že dívka začala volat o pomoc. To však jejímu bývalému partnerovi nezabránilo v tom, aby ji několikrát praštil do hlavy a mrštil s ní o schody. Naštěstí Pavlínu zachránil a policii zavolal domovník. Tržná rána na hlavě a těžký otřes mozku ji přivedl do nemocnice. Policajti jí pak poradili, aby na Karla podala trestní oznámení. Byl obviněn z nebezpečného pronásledování i ublížení na zdraví. Vyšetřování probíhalo ale na svobodě, proto pronásledování ještě nějaký čas trvalo. V důsledku toho se u Pavlíny objevil stihomam. Jakmile zaslechla nějaký zvuk, otočila se. Stíny a veškeré prudší pohyby u ní vyvolávaly strach. Viděla svého bývalého partnera všude, na každém rohu, ačkoliv tam právě nebyl.

Soud byl až půl roku po výše uvedených událostech. Karel byl uznán vinným a navíc vyšlo najevo, že už byl jednou trestán za podobné zločiny. Po vyslechnutí rozsudku se sesypal. V ten okamžik se ho Pavlíně přece jenom trochu zželelo, i když ji celého půl roku tolik trápil a znepříjemňoval život. Vás by možná zajímalo, na kolik let ve vězení pachatel dostal. Přesný počet vám však nemohu říct, protože ho neznám.

Někdy to hold vypadá, že je někdo skvělý člověk a že by se s ním skvěle žilo, a nakonec se z něj vyklube zločinec. Jenže rozpoznat dobrého od zlého bývá většinou hodně těžké.

Krystyna Kędziorová


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

p1140809
okolo-msk2011-303
11
hipo3
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.