Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Vaše příběhy Můj životní osud

Můj životní osud

J ednoho dne a to vždy každý pracovní den, jsem jela ze zaměstnání, ale to jsem se učila na 3letý učební obor. Pocházím z Brna. Nastoupila jsem do šaliny- jak se to mluví v Brně a to ze školy domů. Stála jsem jako vždy, přede mnou bylo volné místo k sezení, ale přednost bylo pro mě vždy uvolnit místo starším lidem. Takže jsem neměla ani chuť si sednout. Za mnou ale stál mladý muž a řekl mi, nechcete si sednout? Hodně jsem byla stydlivá, takže jsem mu odpověděla, že nechci.

Když jsme přijeli na konečnou stanici a to v Brně, v klidu jsem vystoupila a šla směrem k domovu. Ale mladý muž, který chodil v Brně na Elektrotechnickou fakultu a blízko našeho domu byly studentské koleje, mě dohonil a začal se mě vyptávat kam jdu a další věci. Řekla jsem mu, že domů a on mi na to hned odpověděl, proč jsem stále tak smutná, že se mám více usmívat. Ale já jsem na to neměla moc chuti na kdejakou radost, protože jsem bydlela s nevlastním otcem a bratrem. Moje matka si našla přítele a žila o čtyři vzdálené domy s ním.

Ze začátku jsem se starala o nevlastního otce a bratra. Ačkoliv jsem mohla chodit ven s kamarádkami, dala jsem raději přednost svému bratrovi. Vařila jsem, uklízela a dělala s ním úkoly.

Bratr chodil do 6 třídy, vždy jsem se snažila zastupovat svoji matku a o bratra jsem s láskou pečovala. Ale jako šestnáctiletá holka jsem to brala tak, že to má tak být. Svoji matku jsem odsuzovala kvůli tomu, že nás nechala na pospas, ať se staráme sami o sebe.

Jednoho dne jsem potkala zase toho hezkého muže, když já jsem jela na učiliště a on do školy. Navrhnul mi setkání. V kolik a kde. Na schůzku jsem šla s nejistotou, protože to byl můj první kluk. Ale když jsem ho v určitou hodinu uviděla, poprvé jsem zjistila, že se mi začíná čím dále a to více líbit. Byl hezký a mnoho mých spolužaček mi ho závidělo a chtěli mi ho odlákat. Ale on se nedal a stále se setkával se mnou. Chodili jsme na procházky a byli jsme do sebe zamilovaní, aspoň já jsem to tak brala.

Jednoho dne když mi bylo 16let mi přinesl k mému učilišti a to přímo mě, nechal vyvolat ke vchodu závodu. Jaké bylo moje překvapení , když jsem ho uviděla , a že stojí s kyticí 16 rudých růží. Byla jsem moc šťastná a láska k němu se stále více a více zvětšovala.

Kolegyně byly z toho úplně vedle a já jsem byla pyšná na to, že mám takového hodného a superního kluka.

Ale stále jsem měla povinnost se starat o svého bratra. Jednoho dne mi paní učitelka volala domů, že je bratrovi zle, ať si pro něj přijdu. Šla jsem tam s mým přítelem a zjistila jsem, že mu bylo špatně z hladu. S přítelem jsme ho přivedli ze školy domů a hlavně mu dali pořádně najíst, udělali jsme mu čaj a on zalehl do postele a prospal celý den. Toho dne jsem dostala na svoji matku neskutečnou zlost a zašla jsem za ní.

Řekla jsem jí vše o bratrovi co se mu stalo, co mám dělat, ale jí to bylo úplně jedno. Nedala mi žádné slovo ani mi neřekla co mám dělat. V tu chvíli jsem pochopila, že ji na nás dvou vůbec nezáleží. Tím více jsem byla raději s mým klukem a vždy jsem se těšila, když budeme spolu. On byl ten, co mi vždy poradil a pomohl se vším. Naučil mě také tomu, jak se mám s celou situací vyrovnat a hlavně se postarat o bratra, aby nestrádal. Naučila jsem se žít bez matky, která raději dala přednost mužům, ale ne nám, jejím dětem. Na nás se prostě vykašlala a já jsem se musela, ne nemusela o bratra starat, ale já jsem mu s mým přítelem dala to, co by měl dostat od své matky. Ale to bohužel nedostal a my jsme mu byli tou hlavní oporou. Moje máma si už vše uvědomila, jak nám ublížila, a my jsme ji už dávno odpustili.

Zdenka Křístková


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

konf-bez-barier09
IMG_1010
21_zahajeni_2609-133...
v-dolina2010-15
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.