Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Vaše příběhy Láska mě dohnala k sebevraždě

Láska mě dohnala k sebevraždě

K dyž jsem se na srazu ze základní školy setkala s nejlepší kamarádkou Danou, ještě jsem netušila, co všechno si po maturitě prožila. Při sklence vína se rozpovídala a svěřila se… Víš, dodnes lituji toho, co jsem před sedmi lety udělala. Vůbec jsem v tu chvíli nepomyslela na svoje rodiče, na to, že jsem jejich jediná dcera. Byla jsem tak sobecká.

Bylo mi tehdy necelých devatenáct let. V kurzu angličtiny, kam jsem dvakrát v týdnu docházela, jsem se zamilovala do učitele. Hodiny s ním byly zábavné, jeden vtípek střídal druhý, po výuce jsme všichni společně chodili na vínko. Dozvěděla jsem se o něm, že je pár let ženatý, je mu 32 let a vychovává spolu se ženou čtyřletou dceru.

Ani to mi však nezabránilo, abych jeho kouzlu naprosto propadla. Snažila jsem se svoje poblouznění před ostatními tajit, nechtěla jsem, aby se o tom dozvěděl on. Nejspíš to na mě ale bylo vidět. Když jsme si všichni vyšli pár dní před Vánocemi jako obvykle po škole na pivo, přisedl si ke mně a řekl, že si všiml mých obdivných pohledů.

Měla jsem tehdy v sobě asi dvě skleničky vína, takže jsem se mu bez váhání přiznala, že jsem se do něj zamilovala. On mi hned začal vyprávět, že ve vztahu se ženou není už dlouho šťastný, prý mají problémy a uvažují o rozvodu. Je z toho prý zdrcený, bojí se, aby nepřišel o dceru.

Pod stolem, aby to nikdo neviděl, mě vzal za ruku a okomentoval to slovy, že jsem moc hodná, když jsem ho vyslechla. Z hospody jsme šli už spolu, u mého domu jsme se dlouho vášnivě loučili. Ještě v noci mi od něj přišla esemeska, prý je moc rád, že mě poznal, a děkuje mi za to, že si se mnou mohl o svých soukromých věcech promluvit. A jen tak mimoděk dodal, že jsem moc krásná…

A byla jsem ztracená. Několikrát jsme se sešli, pomilovali, dvakrát jsme byli na víkendu na horách. Prostě nádhera. Když mi asi po čtyřech měsících vášnivé lásky přišla zpráva, že se rozcházíme, nerozuměla jsem tomu. Prý se rozhodl zkusit ještě jednou svoje manželství zachránit, hodně mu záleží na dceři.

Moje zoufalství neznalo mezí, přestala jsem jíst, spát, učit se. Všichni kolem byli ze mě nešťastní. A pak jsem ho jednou zahlédla ve městě s manželkou, byla krásná a on ji držel kolem pasu, líbal do vlasů, smál se s ní. Tak jako ještě před pár týdny se mnou… Přišla jsem domů a spolykala dvě plata maminčiných léků na spaní, k tomu jsem si lokla vína. Chtělo se mi brzy spát…

Probrala jsem se za pár dní v nemocnici. Mamka u mě seděla, tiskla mi ruku a plakala. Proč jsem to prý udělala, proč jsem se nesvěřila, co mě trápí? Bylo štěstí, že se ten den vrátila z práce o pár hodin dříve, protože ji bolela hlava. Jinak bych tu už nebyla. Dnes jsem zase vyrovnaná jako dřív, mám hodného manžela, dvě děti a je mi naprosto jasné, že takhle bych se už podruhé rozhodně nechovala. Žádný chlap mi za to nestojí! Končí své vyprávění Dana.

Ivona Ciencialová


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

krajsky-odborn15
PICT0166
p1140801
70_2soutezni_den_290...
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.