Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Vaše příběhy Druhá šance

Druhá šance

K dyž skončilo moje manželství s cizincem, ze kterého se narodila dcera, hluboce jsem si oddychla. Konečně byly pryč časy plné nadávek a zákazů. Říkala jsem si, už nemůže být hůř. Těšila jsem se na chvíle, kdy budeme spolu jen mi dvě. René o malou stejně nejevil zájem a opakovaně mi říkal, že určitě není jeho, i když věděl, že to není pravda. Nikdy mě však nenapadlo, že zlé časy budou pokrčovat i po rozvodu.

Pro dcerku jsem totiž nesehnala jesle ani výhodné hlídání. S prací to bylo podobné. Když se totiž na konkurzu dověděli, že jsem rozvedená matka, která žije sama, tvářili se odmítavě. S malou jsme tak žili jen z minima peněz. Každý večer na mě tíha zodpovědnosti dolehla plnou tíhou. Říkala jsem si, kdybych aspoň měla po ruce nějakou spřízněnou duši, bylo by všechno lepší. Kamarádky mi však partnera nemohly nahradit. Jenže kde toho vhodného muže hledat? Věděla jsem, že se na pískovišti ani na procházkách s malou s nikým neseznámím.

Zkusila jsem si podat inzerát. V nějaký větší úspěch jsem ani nedoufala. Hodně mě však překvapilo, když jsem byla doslova zasypaná dopisy od seznámení chtivých mužů. Byla to hotová přehlídka typů! Jeden mi psal, že je fajn, že mám po manželovi byt, protože jeho právě vystěhovali exekutoři. Další se svěřil, že přišel o práci a utápí se v depresích a tak věří, že já budu tím světlem na konci tunelu. Tak na takové chlapy jsem ve své situaci nebyla zrovna zvědavá. Potřebovala jsem po boku oporu. Nikomu jsem se neozvala.

Za pár týdnů jsem svůj původní inzerát přepsala a jasně jsem tam uvedla, jakého muže si představuji. Řekla jsem si, že štěstí ještě jednou půjdu naproti. Když to nevyjde, budu se naplno věnovat dceři. Vydala jsem se se svým inzerátem do místních novin. U okénka, kde se inzeráty podávaly, byla fronta lidí. Zařadila jsem se za jednoho sympaťáka, který tam čekal s malým synem. Dali jsme se do řeči.

On prodával auto, jak jsem z jeho vyplněného formuláře vyčetla. Během rozhovoru jsem se navíc dověděla, že je po rozvodu se synkem sám a že je někdy nad jeho síly zvládat domácnost a psaní úkolů se sedmiletým dítětem. Po chvíli slovo dalo slovo a my se domluvili, že si dáme brzy v cukrárně ve čtyřech pohár. Vyměnili jsme si telefony. Moc jsem nedoufala, že se ozve. Jenže hned ten večer mi psal a s dcerkou nás obě pozval na schůzku. Naše děti si hned padly do oka a my dva také.

Věci nabraly rychlý spád, za tři měsíce jsme se stěhovali a za půl roku jsme se vzali. Dnes jsme všichni jedna spokojená rodina a brzy oslavíme příchod dalšího člena. Připadám si jako v nejkrásnějším snu a doufám, že se z něho nikdy nevzbudím.

Ivona Ciencalová


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

74_2soutezni_den_290...
P5303048
13
rovna_prava_pro_vsec...
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.