Cvičení s Jaroslavem Wojnarem Zooterapie Euroklíč
Rubriky Vaše příběhy Zlostík jede na tábor

Zlostík jede na tábor

L ukášovi zlostíkovi je devět let a na dětský tábor jel poprvé. Rodiče ho nenutili, ale jel i jeho nejlepší kamarád Jirka, který byl na tom samém táboře už vloni, a tak chtěl jet Lukáš také. Šlo o tábor se sportovním zaměřením, oba kluci se moc těšili, protože v tělocviku vynikali. A rodiče se vlastně těšili také, že si od obou raubířů odpočinou, protože když se ti dva dali dohromady, dali jim pěkně zabrat. Doma i ve škole.

Dětský tábor se nacházel v krásném prostředí, všude kolem příroda, ubytování v chatkách po třech nebo po čtyřech, k areálu patří i velké fotbalové hřiště, dále pak jídelna a společné sociální zařízení.

Lukáš s Jirkou bydleli v chatce pro tři, ještě s Pepou, stejně starým klukem, se kterým se seznámili až na místě. A tady nastal první kámen úrazu. Lukáš dal ihned najevo, kdo je v chatce pánem. Jirka už ho tak bral, ale Pepa se vzepřel. Neustálé rvačky vedly k tomu, že si kluci začali dělat naschvály a duševně slabší Pepa byl každou chvíli u vedoucího tábora. Ten to vyřešil tím, že Pepu prohodil s jiným klukem, ale i ten měl s Lukášem problémy. Nikdo nechtěl v chatce s Lukášem být.

Lukáš byl zlý na všechny děti, kromě Jirky. Neustále si vynucoval pozornost, chtěl být středem pozornosti, vztekal se pokaždé, když se mu něco nepovedlo, když prohrál, nebo když ho „neposlechl“ kamarád. Choval se nadřazeně a suverénně a často dokázal být vůči ostatním opravdu velmi zlý. Bojkotoval sportovní hry, naváděl kluky k tomu, aby na to, slušně řečeno, kašlali.

Vrcholem bylo, když několikrát po sobě poslal do patřičných míst i vedoucí tábora. „Na takového rozmazleného spratka opravdu nemám nervy, kazí tady ty ostatní. Nemá absolutně žádný respekt k dospělým ani k dětem,“ postěžoval si vedoucí jeho oddílu a poté se dohodli, že zavolají rodičům, ať si pro něj přijedou, že už je to k nevydržení.

Přijel jenom otec. Vyřešil to ale tak, že k překvapení všech dal tomu „rozmazlenému spratkovi“ přede všemi pár facek a nechal ho na táboře. Vedoucím řekl, že kdyby něco, ať zavolají, anebo mají povolení střihnout mu sami. „To se nezlobte, to nemůžeme,“ oponovali táboroví vedoucí. Ani nebylo potřeba. Lukáš ponížen výchovným trestem od svého otce, který se stal přede všemi, zkrotl. Ovšem kdoví, na jak dlouho. Těch pár dní na táboře už snad vydrží i bez toho, aby se vztekal nad každou maličkostí.  

Co myslíte vyřešil to otec Lukáše dobře?

Ivona Ciencialová


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Náhodné obrázky z naší Galerie

rakousko2011-23
IMG_1218
81_ruzne_0110-0910
luhacovice-13
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.