Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Vaše příběhy Půlnoční překvapení

Půlnoční překvapení

I vaně se pod pruhovaným kostýmem vosy rozbušilo srdce - uviděla Supermana! Sezona plesů, to je něco pro mě! Loni jsem si ji užila, protože můj kluk taky rád tancoval. Když jsme se rozešli, smutně jsem se koukala do skříně na svoje plesové róby. Ty letos nejspíš zůstanou viset ve skříni. Ale pak mi kamarádka Jana řekla, že u její tety na vsi bývá skvělý maškarní bál, jestli se tam s ní nechci zajet podívat.

Janina mamka nám dokonce nabídla povedené kostýmy, které stačilo jen trochu upravit. „No holky, vám to sekne!“ chválila nás, když nás viděla převlečené za černo-žluté pruhované vosy. Škrabošky na očích dílo korunovaly. Moje máma nám zase velkoryse půjčila auto, abychom do vsi dojely v plné parádě. A taky, abychom se v případě, že zábava uvázne, měly jsme se jak dopravit domů a nebyly na nikom závislé.

Do restaurace, kde se ples konal, jsme dorazily o něco později, většina pěkných míst na parkování byla obsazená. Zajela jsem o kus dál a snažila se vměstnat mezi dvě auta. V zrcátku jsem viděla jen tmu, a tak se stalo, že auto sjelo zadními koly do příkopu. Byl sice mělký, ale vyjet se mi z něho nedařilo. Koukly jsme se s Janou na sebe a vystoupily, abychom obhlídly situaci. Najednou nám bylo jasné, že si s tím samy neporadíme. V tom přišla záchrana. „Dámy dovolíte?“ pravil prostě svalovec v kostýmu Supermana a naprosto bez námahy a úplně bez pomoci šťouchnul do našeho vozítka, které poslušně dosedlo na silnici. Obdivně jsme mu zatleskaly, on nám nabídl rámě a galantně nás odvedl do sálu restaurace. Zábava mohla začít.

Ples se podle mě, tak skvěle vydařil taky díky tomu, že mě Superman celý večer neúnavně vytáčel na parketu. A když jsme netančili, vydržely nám historky o vyprošťování aut z příkopu až do půlnoci. Dozvěděli jsme se přitom jeden o druhém i něco víc, než že já jsem půvabná vosí slečna a on sympatický Superman. O půlnoci nastalo všeobecné odmaskování a mně se rozbušilo srdce. Měla jsem trochu strach, že si mě Superman třeba představuje úplně jinak, než vypadám. Ale obavy, že bych se mu nelíbila, byly zbytečné. Takže když jsme už k ránu odjížděli s Janou domů, šel nás Matěj vyprovodit k autu nejen proto, aby se přesvědčil, že zase nevlítnu do příkopy, ale taky aby se rozloučil. Oba jsme věděli, že se nevidíme naposledy, a že já i moje plesové šaty, které mám ve skříni se zase brzo dočkají tanečníka. A možná nejen tanečníka!

Ivona Ciencialová


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

cyklomaraton-k24-201...
p1140733
P6265897
12
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.