Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Vaše příběhy Oslava Dne DS v Chebu (Dobromysl.cz)

Oslava Dne DS v Chebu (Dobromysl.cz)

J ednou přišla moje maminka se zajímavou zprávou. Oslovily ji pracovnice Rané péče z Chebu s přáním, abychom přijeli do Chebu, kde se má konat ke Dni Downova syndromu akce s názvem „Když si geny dělají, co chtějí- aneb Downův syndrom“. Měli bychom s maminkou popovídat o tom, jak se nám žije a já bych měl také účastníky seznámit s mojí tvorbou. Také bych měl představit svoje obrazy a odpoledne učit zájemce malovat mojí technikou. Byl jsem hodně nadšený!

Před touto akcí k nám domů přijely dvě moc milé pracovnice Rané péče. Mluvili jsme o různých věcech. O mně, o mých knihách a obrazech a jen tak o životě. Moc jsem se do Chebu těšil. Konečně nadešel ten očekávaný den. Hezky jsme se naparádili, nasedli do auta a už jsme si to frčeli směrem k Chebu. Cesta byla příjemná. Tatínek i maminka si vzali na ten den dovolenou, a tak jsme vše brali jako výlet. Akce se konala v moc hezkém a moderním kulturním domě. Nainstalovali jsme výstavu mých obrazů, vypadalo to moc hezky a barevně. A potom jsme čekali na lidi, kteří měli zájem o tuto akci. Musím říci, že jich přišlo hodně. Především studentek, a tak jsem se měl na co dívat. Téměř všechny se na mě přátelsky usmívaly a já jsem se také usmíval.

Nejdříve mluvil pan genetik, potom pan pediatr. Bylo to moc zajímavé, ale o tom chce něco napsat moje maminka. Před naším vystoupením byl promítán film „Přesně tak“, kde hraje Deniska Střihavková spolu se mnou. Viděl jsem, že film lidi hodně zaujal. A potom nastal náš čas. Protože účastníků byl plný sál- a ten byl velký, měl jsem k ruce mikrofon. Tak jsem vypravoval o sobě, o svých knihách, o tom, co se mi na světě líbí, co mne těší, a co naopak zraňuje, o svých přátelích, přáních a plánech. Také maminka vypravovala o tom, jak se ona s tatínkem vyrovnávali s tím, že jsem se narodil trochu jiný. Nakonec maminka řekla, že mne dostala darem, a že si tohoto dárku – tedy mne, moc a moc váží. Že kdyby se měla rozhodnout, jestli by dala přednost zdravému Jirkovi před Jirkou s Downovým syndromem, volila by v každém případě mě. Že i kdyby věděla, že je u ní v bříšku človíček s Downovým syndromem, bez rozmýšlení by ho nechala narodit. Mám ji za to moc a moc rád.

Chvilku jsme si odpočinuli a hned jsme šli s dětmi i dospělými lidmi malovat. Před malováním jsem se ještě se studentkami fotografoval. Jenom mě mrzelo, že jsem se fotil v pracovním a ne ve svém novém saku. Malování bylo moc prímové. Učil jsem děti z běžné školy a dospělé ze dvou stacionářů malovat mojí technikou. Obrázky se nám jako vždy moc podařily. Někteří dospělí lidé ze stacionáře zpočátku nechtěli malovat, ale nakonec malovali všichni a měl jsem pocit, že mezi „malíři“ není žádný rozdíl. Tato akce se mi moc líbila. Byl jsem sice hodně unavený a na mamince jsem únavu viděl také. Sice se stále usmívala, ale už ji znám. Tak jsem si říkal, že je hodně důležité, dokázat lidem, že my, človíčkové s Downovým syndromem, jsme hodnotní a hodně věcí dokážeme. Že jsme na světě potřební, tak proč nás nenechat narodit?

Zdroj: Jiří Šedý


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

img_3769
P5303064
krajske_shromazdeni_...
P5303074
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.