eSeznam.cz

Kolektivně tleskám také. Pozoruji své budoucí kolegy, pro které budu pracovat jako telefonní operátorka. Jsou oblečeni ve slušivé pánské konfekci. Připadám si jako v náboženské sektě, kde desetkrát řečené obchodní taktiky managera se stávají rázem nutně přijatým faktem, který nesnese žádný odpor.

Čas rychle běží a najednou je prosinec. Do zaměstnání to mám blízko. Zkracuji si cestu křupavým sněhem a do obličeje mě štípe ostrý mráz. Mé průdušky reagují pískotem jako rozvrzané dveře. Jsem Astmatik.

Usedám do vyhřáté kanceláře a zdravím se s kolegy. Šum z telefonních rozhovorů mých kolegů už ani nevnímám. Každodenní fráze bych odříkala i ze spánku, jen občas pohledem navzájem gestikulujeme. Buď si držíme palce při úspěšném jednání, anebo kroutíme hlavou nad některými úchyláky a neurotiky, kteří nám zvedají na druhé straně linky telefon.

Jejich reakce někdy pobaví, někdy urazí a jsou důvodem k menší přestávce nad šálkem kávy.

Blíží se Vánoce a tak hledáme potencionální zákazníky, kteří by bez dlouhého přemýšlení nad cenou výrobku chtěli udělat radost svým nejbližším.

Na konec směny obvolávám své obchodní zástupce. Hlásí mi výsledky svého prodeje a já diktuji zákazníky na další dny.

Večer, když z okolních domů blikají synchronizovaná modrá světla stejně zvolených televizních programů, jdu unaveně domů. V hlavě si přehrávám svoji vykonanou práci, rozhovory s kolegy a do toho mi dech vyráží studený ostrý vítr. Nemohu popadnout dech. Zastavuji se a vdechuji si automaticky do plic úlevový lék.

V noci se mi stav zhoršuje. Léky nezabírají, a tak si volám sanitku, potřebuji nutně injekci. Jsou dvě hodiny ráno, přijíždí řidič. Otevírá mi posuvné dveře, nastupuji a usedám, jak už jsem za ta léta zvyklá.

Přijíždíme k plicnímu oddělení, dveře zamčené, zhasnuto. Vystupuji, opírám se oslabeně o studené kovové zábradlí a řidič se rozčiluje, že nejsou zdravotníci již připraveni na akutní příjem pacienta.

Přichází po delší době sestra, naštvaná, kdo jí narušuje noční klid. Odemyká a místo pomoci mě posílá po schodech do patra. Bezbranně čekám na studené lavici v dušnosti, která mě zbavila slov k prosbě o pomoc. Poslouchám hlasitý tikot nástěnných hodin, kde minutové ručičky se hlasitě přesunou ještě několikrát, než si mě někdo všimne.

Objevuje se na chodbě rozespalá doktorka, kolem pětačtyřiceti. Mává rukou, ať ji následuji kamsi do ordinace. No jo, jí se chodí samozřejmě, mně to dělá potíž a je mi z toho přístupu do pláče.

Usedám naproti doktorce, rukama si podpírám stlačený hrudník. Sleduji vyčerpaně doktorku, jak beze slov, bez zájmu píše do počítače zprávu o přijetí pacienta, aniž by mě vyšetřila. Sbírám energii a říkám jí o injekci Syntophillinu do žíly. Zamítá bez diskuze a po několika minutách konečně vstává a poprvé si mě prohlíží a poslechem teprve vyšetřuje dušnost. Přidává k mé puse hadici od vzdušného inhalátoru, s lékem, který mi můj lékař vysadil, nepomáhal mi. Znovu čerpám energii několik minut na proslov, že nemohu inhalovat přeci lék, pokud nemohu vůbec dýchat a roztáhnout plíce. Vše ale říkám daleko stručněji, šetřím se.

Zprávu má dopsanou. Když ji druhý den čtu, zjišťuji, kolik latinských slovíček se vejde do desetiminutové arogance a s nechutí se seznamuji poprvé s jejím jménem.

Lékařka odchází, asi spát, protože jsem ji už neviděla. Přichází zdravotní sestra, je kolem půl třetí ráno. Vede mě na oddělení, kde si sedám na lavici na chodbě. Zavádí mi do žíly kanylu s infuzí. Bez dotazu, zda je vše v pořádku, odchází.

Rukou si opatrně přitahuji k sobě kabelku, jelikož vytouženou injekci jsem vůbec nedostala. Stále nemohu dýchat a pohmatem hledám úlevový lék v kabelce. Jsem už vyčerpaná z čekání, kdy mi infuze opět roztáhne plíce a já začnu zase normálně dýchat.

Je tichá noc. Sedím v prázdné chodbě, naproti pokojům pacientů. Párkrát vycházejí staříci z pokojů na WC. S čím tady jsou? Buď mají rakovinu anebo prokouřené průdušky, zkoumáme se navzájem.

Po půl hodině přichází sestra ještě se svojí kolegyní a vystřihují vánoční ozdoby z papíru. Lepí je na okna vedle mě. Při pohledu na ozdoby, krásné vánoční časy, které k nim patří a zároveň na infuzi se mi chce plakat. Najednou mi ty ozdoby, které mají zkrášlovat nemocniční prostředí, připadají úplně zbytečné, tady v prostředí lhostejnosti. Volila bych raději špinavá okna, lékaře profesionála a lidský přístup.

Po chvilce, co dozdobí okna, vytahuje sestra utěrku z mikrovlákna od naší firmy a čistí sklo od přebývajícího lepidla a otisků prstů.

Je pět hodin ráno, infuze dokapala. Přijíždí ten samý řidič a vysvětluje nedorozumění s dlouhým čekáním před plicním. Prý dispečerka, které jsem volala, je nová zaměstnankyně a sic poslala ke mně sanitku, ale už nezavolala na plicní, aby čekali příjezd. Mám právo si stěžovat, říká.

Koukám z okénka na ranní šrumec. Jak lidé dohánějí rozespale autobus. Mračí se nad dalším stereotypem v práci a já jim závidím jejich neprozřetelnost. Že neví, co můžou od zdravotníků čekat, pokud jim je ve dvě ráno nevolno. Řidiči odpovídám, že nechci dělat potíže, přežila jsem, život jde dál.

Doma dospávám, co jsem zameškala v noci. Jako památku na noční dobrodružství je modřina v loketní jamce.

Načerpávám energii a po dvou dnech odpočinku jdu do práce.

Najednou mi přijde mé zaměstnání zbytečné. Není až tak záslužné pro společnost. Nebylo by lepší, kdyby se pracovalo na zlepšení komunikace a více empatie k ostatním. Než lidem vtloukat přes telefonní sluchátko a masivní reklamy, že jedině s našimi vysavači a čisticími prostředky budou spokojeni, když budou mít koberec bez roztočů?

Alča Zeminová