Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Vaše příběhy Vzpomínka

Vzpomínka

J eden okamžik mi změnil život. Byla to setina sekundy, ovšem stalo se to. Neni to příběh lásky, ale zároveň i je. Znamenal pro mě hodně. Bylo to moje sluníčko, co se umělo smát, co prosvítilo všechny kouty mého srdíčka, co se dokázalo usmát a podat ruku, když byla potřeba. Byl něco dokonalýho, úžasný človíček, co se rodí jednou za tisíc let. Tito lidé jsou výjimeční, výjimečné jsou věci, které dělají, které se dějí kolem nich.

Osudového človíčka jsem nepotkala na ukažse, ale na konkurenčním serveru. Jeho profil nenajdete, je už dávno vymazán. Začalo to nevinně. Fandil stejnému klubu jako já. Napsala jsem mu o včerejším neúspěchu našich a dali jsme se do řeči. Byl to sportovec, sport pro něj znamenal vše. Každý jeho nádech byl nádech do něčeho nového. Po dlouhém seznamování a každovečerním povídání na icq jsme cítili, že se na toho druhého těšíme stále víc a chtěli bychom se poznat osobně. Na ten den jsem se těšila úplně moc. Svitilo sluníčko a já se chystala na procházku se svým pejskem. Konečně jsem chtěla vidět toho úchvatného chlapa, který mě doslova okouzlil. Jako obvykle jsem přišla o chvilku později. Jak jsem docházela na místo našeho prvniho setkání, úplně se mi klepala kolena. Nevěděla jsem co bude následovat, co bude potom, co se odehraje teď. Jediné co jsem věděla, že to bude nádherné setkáni, a bylo. Nejkrásnější den, co jsem v životě zažila. Vlastně ne, nejkrásnější chvíle byly strávené s ním. Vídali jsme se každý týden dvakrát. Po nějaké době jsme zjišťovali, že to není jenom tak, že nás k sobě táhne magická síla lásky.

21. jsme byli domluveni, že si půjdem zaplavat, ale něco se stalo. Celej ten den jsem se cítila divně, nebylo mi dobře. Chtěla jsem mu napsat, ať nejezdí, ale moc jsem ho chtěla zase vidět, strávit s ním čas. Obejmout ho, říct mu ty úžasné slůvka, které chceme slyšet, políbit ho. Nepřijel. Jeho mobil byl hluchý. Byla jsem šíleně naštvaná, bombardovala jsem ho esemeskama, které už nikdy nedoručí ke svemu majiteli. Dva dny na to mi volali jeho rodiče. Už nemám sílu to tady napsat, je to stále pro mě velmi bolestivé, vzpomínky jsou jako živé. Na pohřeb jsem nešla, nesnesla bych ten pohled. Miluji tě jako nikoho jiného, vždy budeš můj nejmilejší nejúžasnější človíček, nejdokonalejší, nejbáječnější. Mé srdíčko stále bolí při vzpomínce. Všichni mi říkají, že musím být silná, že to musim zvládnout. V poslední době to nezvládám a chtěla bych tě navštívit. Proč tak nádherní lidé musí umírat?? Proč??

Kristýna Urbanovská


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

krajsky-odborn04
69_vylet_2809-1906
PA062153
m-r-polsko2011-15
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.