Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Vaše příběhy Ještě neukončený příběh

Ještě neukončený příběh

N áš příběh začal, když jsem se v roce 1995 seznámil se svou manželkou. V té době učila na základní škole, já jsem pracoval v železárnách. Po svatbě v roce 1997 jsme bydleli u mých rodičů. Po roce se nám narodila první dceruška, o dva roky později další. V této době jsme už začali s výstavbou vlastního domku. Rodiče nám darovali na okraji obce u lesa pozemek, a tak jsme začali stavět.
Po pěti letech jsme se nastěhovali a narodil se nám syn. Jelikož manželka má k dětem velmi vřelý vztah, zažádali jsme o svěření dalšího dítěte do pěstounské péče a v roce 2005 nám bylo vyhověno. Má tři roky. V domácnosti jsme měli celkem rozdělené úlohy - Žena byla matkou na plný úvazek, mým úkolem bylo vše ostatní – veškeré dodělávky domu, terénní úpravy, chodníky a podobně. Jelikož bydlíme na „větrné hůrce”, koketoval jsem také s představou pořízení větrné elektrárny.

Doposud nemáme vlastní zdroj pitné vody a jsme ještě stále napojeni na rodinný vodovod tety, která bydlí v sousedství. Z tohoto důvodu jsem začal v tom osudném roce 2007 kopat vlastní studnu. Nejdřív mechanicky do hloubky asi 5 metrů. Očekáváná voda se bohužel někde vytratila. Bylo mi doporučeno kopat ručně (prý vodní prameny jako i veškerá příroda se brání strojům a mechanice), a tak jsem studnu vykopal ručně až do hloubky 12 metrů. Protože i v této hloubce se voda objevovala jen v minimálním množství, určitě bych pokračoval a kopal dál. Veškeré moje aktivity ale skončily v roce 2007.

Stejně jako každý den jsem i toto ráno něco před pátou hodinou vyjížděl do práce. Jezdíval jsem na jízdním kole asi 3 km. Chtěl jsem tímto vyvážit sedavé zaměstnání a udržovat své tělo v kondici. Pak jsem obvykle pokračoval autobusem. V tento den jsem bohužel ujel na kole jenom asi 300 metrů.

Další události si nevybavuji, znám je pouze z vyprávění, a proto předávám slovo mé manželce.



V tento osudný čtvrtek v dopoledních hodinách přijel k nám manželův nadřízený z železáren a sdělil, že manžel měl těžký úraz a je hospitalizován ve fakultní nemocnici v Ostravě na jednotce intenzivní péče. Popisoval, že manžel přijel ráno do práce a telefonicky si u svého šéfa domlouval zástup. Říkal, že cestou na kole do práce spadl po srážce se zajícem. Zlehčoval svou situaci a říkal, že ho trochu bolí hlava. Ve skutečnosti měl zlomenou lebeční kost a silné krvácení do mozku. Kdyby ráno v zaměstnání nesdělil tyto údaje, vůbec bychom nevěděli, jak k úrazu došlo, jelikož následně si už z této doby nic nepamatoval ani doposud nepamatuje. Místo úrazu jsme objevili nedaleko od domu. Ležel tam mrtvý zajíc a opodál byla krev.

V práci duchapřítomní kolegové odvezli manžela do nemocnice. Jelikož bylo nepříznivé počasí a helikoptéra nemohla přístát, byl převážen sanitou do ostravské nemocnice. Cestou zkolaboval.

Po přívozu do Ostravy byly provedeny 2 operace, první urgentní, druhá pro zhoršování stavu z důvodu extremního otoku mozku. Pro těžký zdravotní stav byla léčba pouze konzervativní. Bylo nám sděleno, že medicína již nemá co nabídnout, a tak po 10 dnech byl převezen ze vzdálenější Ostravy na oddělení ARO do spádové nemocnice.

Z bezvědomí se probral po 25 dnech. Postupně nabýval vědomí, ale lékaři byli velmi skeptičtí, jelikož u pacienta nebyl zaznamenán sebemenší pohyb. Když nám lékař u nemocniční postele tento fakt sděloval, manžel měl ruku položenou podél těla na prostěradle a vztyčil prostředníček. Byl to důkaz, že nás vnímá, a že dovede i reagovat.

Jeho návrat do života neskutečně zkomplikoval zlatý stafylokok - bacil, který se šíří v nemocničním prostředí a je velmi těžké ho z oslabného organismu odstranit. I z tohoto důvodu byl manžel po celých 6 měsíců i na neurologické jednotce intenzivní péče neustále v izolaci, s teplotou a antibiotiky. Termín plánované operace /plastika kalvy/ se posouval na neurčito, lékaři nechtěli riskovat nákazu kostí zmíněným kmenem. Byli jsme informováni, že existují pacienti, u kterých se bacil nepodařilo odstranit... Díky Bohu, nebyl to náš případ.

V květnu fakultní nemocnice provedla úspěšnou operaci – nově zhotovený kostní implantát tělo přijalo bez komplikací a hlavě se vrátil původní tvar. Vyrovnal se vnější i vnitřní tlak v mozku a tímto došlo k výraznému zlepšení psychického stavu. manžel poprvé od svého úrazu řekl 3 souvislé věty.


Z lékařského hlediska je on „malý zázrak” - což konstatovali čtyři na sobě nezávislí lékaři. Asi také vědí, že:

lékař pouze léčí, ale Bůh uzdravuje.



Těšíme se na pokračování našeho příběhu „se šťastným koncem”.

V současné době již chodím, mluvím, píšu příspěvky na internet a dělám vše pro návrat do společnosti.

A tímto končí prozatím můj příběh.

Daniel


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

IMG_1235
m-r-polsko2011-11
img_3674
77_2soutezni_den_290...
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.