eSeznam.cz

Při prvním příchodu do školky se na něj všechny učitelky, včetně ostatních zaměstnankyň přišly podívat jako na malou mazlící hračku. Asi po týdnu, při mé hlídací službě, mi klučík na otázku „jak ti říkají ve školce“ odpověděl, „buď potichu“. Hnedle jsem to nepochopila a myslela jsem si, že mě okřikl a přešla jsem to mlčením. Za další týden přinesl domu „ústní poznámku“, že ruší se svým plyšákem děti ze spaní. No, hrál jim v postýlce divadlo.

Zase za další týden už spal v předsíňce. Od jedné, té nejmladší učitelky jsme se dozvěděli, že ona tam chodí tajně naslouchat, jak si tam náš klučík pod peřinkou povídá se svým plyšákem. Říkala mamce, že mu nemůže nic vyčítat, že na ni udělá takové psí oči, že se ona místo něj rozpláče.

Zážitků by bylo pomalu na knížku. Díky „mému“ hendikepu dost často zastupuji upracované rodiče. Možná tu knihu sepíšu a dám mu ji k nějakým pozdějším narozeninám.

Ale vraťme se k tématu. Blížily se Vánoce. Předvánoční shon
i nervozita se podepisovala na dospělých, teda i na rodičích mého vnoučka. Tak jsem s radostí vyfasovala dvoudenní hlídací službu. První den byl jen poloviční. Vyzvedla jsem klučíka ze školky. Tak jako vždy jsem musela chvilku počkat, až si dohraje. Potom jsme si doma kreslili, dívali se na pohádky a povídali si. Co já jsem se zase dozvěděla věcí.

Druhý den byl delší. Tak jsme dopoledne vyrazili do města nakupovat dárečky pro rodiče. Co kdyby Ježíšek na ně zapomněl a oni by pak byli smutní. Byla jsem ráda, že se blíží poledne a jedeme domu. Některé jeho průpovídky se zde nedají zveřejňovat. Při obědě jsem se dozvěděla, že oběd byl dobrý, ale ve školce prý vaří líp. Po obědě bych si já zasloužila spánek. On ne, on je už velkej. Tak jsem mu dala na hraní starého Merkura, co mám doma ještě po dětech. Klučík se do stavebnice hnedle zabral, a tak jsem si dala kávu a četla jsem si.
Chtěla jsem si číst, ale trošku jsem si zdřímla, když tu slyším jakoby z dálky dětský hlásek.
„Na Žižkově, v čísle sto dvě,
ležely mutvoly bzichem k sobě“.

Teda takhle rychle jsem se ještě nikdy neprobrala a hnedle jsem věděla, odkud ten hlásek zní. Zpotila jsem se až na hlavě a na otázku „co to je?“ s těma jeho psíma očima sladce odpověděl. „Já vím, že to malé děti nemají zpívat. Já jsem to zpíval omylem.“

Byla jsem jako ta mladá učitelka. Nějak mi zvlhly oči.

Katka