Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Vaše příběhy Rozumět tomu, co se děje (Dobromysl.cz)

Rozumět tomu, co se děje (Dobromysl.cz)

M ůj syn se mě ptá: Mami, proč to děláš? Je mu 18 pryč a má svůj vlastní názor na život i na svou sestru, která má Downův syndrom. Ptá se proč věnuji svůj čas vymýšlení programů pro rozvoj dětí a dospělých s DS (naposledy Kurz sociálních dovedností) a nutím je doma, jako už mnohokrát, zkoušet v praxi, co jsem si vymyslela.

Tak vzpomínám proč… kvůli jednomu doktorovi, který mi před skoro 15 lety řekl, že moje dcera se naučí chodit, jíst a hrát si, ale ať nepočítám s tím, že by někdy udělala kotrmelec nebo lyžovala. A já si řekla, že to bych se na to podívala. Dceři je dnes skoro 15 let, těší se, že dostane občanku, chodí do školy, píše úkoly, plave, lyžuje, zkouší tenis- a ten kotrmelec uměla jako pětiletá dopředu i dozadu. Postupně jsem přišla na to, že pro její budoucnost je důležitější než násobilka schopnost zapojit se bez problémů do života kolem sebe - říká se tomu sociální zdatnost.

Studovala jsem, co mají děti vlastně umět, aby nedostaly nálepku sociálně nezralé dítě. Postupně jsem ji naučila, jak se chovat, jak se pohybovat na veřejnosti tak, aby se za ní nikdo neotáčel - to ocenil můj syn, nemá problém vypravit se spolu s ní do centra Prahy, nakupovali spolu oblečení a vánoční dárky.... Jednou mi řekla, že jen ona a malá Zdena jezdí do školy a ze školy autem, všichni ostatní chodí na vlak nebo na autobus. Zamyslela jsem se nad tím a uznala, že má pravdu. Po poradě s paní učitelkou, která mi bez obalu řekla, že na všech výletech má stejný režim jako spolužáci, když je rozchod, tak má rozchod, když si jdou děti koupit zmrzlinu, tak jde taky, režim školy zvládne jako ostatní, tak by (s největší pravděpodobností) zvládla i cestu vlakem.

Moc se mi to nezdálo, ale červíček hlodal a nedal pokoj. Tak jsem začala hledat jak na to. Našla jsem články o kurzech sociálních dovedností, o tom, jak se dospělí lidé s postižením učí samostatnosti a zodpovědnosti. Vypravila jsem se do jednoho zařízení, kde se tím zabývají, vyzpovídala jsem vedoucího a vrhla se do nácviku samostatného cestování. Zmapovala jsem cestu, vychytala rizikové body, vymyslela nekonečnou řadu nebezpečí a rizik, potom vymýšlela- jak se jim vyhnout. Všechno jsem sepsala a začala od nejbanálnějšího až po to nejtěžší - pro mě - dcera se nebála ničeho. Rok jsem s ní nacvičovala cestu na vlak a probírala všechna rizika, která ji po cestě mohou potkat, vysvětlovala, co se může stát, hledala filmy, kde podobné scény byly, aby pochopila, o čem mluvím… až jsem vyčerpala celý seznam.

Nastal den D, kdy měla absolvovat cestu. Stála jsem před školou a tvářila se, že tam nejsem. Dcera vyrazila na cestu a já sledovala, co bude dělat. Chovala se přesně nacvičeným způsobem. Další půl rok jsme na ni čekala po cestě na různých místech a nechala ji s partou spolužáků. Nikdy nepřeběhla silnici bez rozhlédnutí, nepřešla mimo přechod. Další půl rok jsem se schovávala, aby mě neviděla, až jsem jednou byla jen s mobilem na konečné. Byla ve mně malá dušička, ale vyšlo to. Dcera přijela naprosto šťastná, získala velké sebevědomí a já také. Vzpomněla jsem si na toho doktora: kdyby věděl...

Na základě této mé zkušenosti jsem sestavila Kurz Sociálních dovedností pro děti s mentálním postižením, nabízíme ho v Praze, Vybíralově ulici, může se přihlásit každý, kdo nechce chodit jen za ruku, chce rozumět tomu, co se kolem něj děje a proč. Na zimním pobytu jsme s dětmi absolvovali takový rychlokurz, každý den jsme probrali, jak se mají chovat v různých situacích- a během roku bychom tyto situace rádi zažili naostro.

Věřím, že na konci kurzu si budou děti jistější a rodiče na ně budou ještě pyšnější. Zájemci se mohu hlásit na www.downsyndrom.cz a pro rodiče máme Kurz Rizika pod kontrolou, kde se naučíme rizika v životě zmapovat, vymyslet řešení, děti naučit samostatnosti a zodpovědnosti a hlavně nebát se dát dětem důvěru a zodpovědnost. Protože pokud o ně budeme přehnaně pečovat s vidinou, že to radši uděláme sami, než se něco stane, odsoudíme je do budoucna k závislosti na péči někoho jiného, věčně tady nebudeme.

Zdroj: Dobromysl.cz, Monika Mezerová


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

rovna_prava_pro_vsec...
rakousko2011-05
p1140645
m-r-polsko2011-19
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.