Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Vaše příběhy Já a můj doprovod

Já a můj doprovod

J e o mně známo, že mám ráda své rodné město, jeho okolí, celou Vysočinu. Zvlášť miluji Ždárské Vrchy a malebné Telečsko, o kterém jsem se již zmínila dříve. Dnes bych chtěla shodou okolností navázat na tu krásnou krajinu a překvapit vás svým výletem na hrad Roštejn.

Už jsem tu kdysi byla – v minulém století. Ano – v červenci 1968. Při své povinné praxi technika jsme vyjeli s tehdejším učitelem praxe a ještě dvěma studenty s koňmi a bryčkou až na hradní nádvoří, které samozřejmě tehdy vypadalo úplně jinak. I hrad sám, a mně ve vzpomínkách zvlášť utkvěl pohled na zvláštní věž a ohromné skály a kameny v podhradí. Tenkrát jsem se příliš nezajímala o historii a kdeže by mne napadlo, že vlastně po 44 letech se budu těšit na prohlídku tohoto hradu a na zajímavý výklad. Těšit se a taky trochu bát.

Nejsem totiž už vůbec tak pohyblivá, jako spousta turistů a zájemců o prohlídky na té trase A i B, kterou jsem si zvolila i já. Ale já mám proti těm všem výhodu. Mám dvě holky – kámošky, francouzské hole. Všude jdou se mnou. A věřte mi, šly jsme spolu i ty schody. Místy jsem spolehlivě zpomalila celý peleton, který dupal za mnou. Ale někteří starší turisté a i maminky s dětmi, byli rádi, že zvládli cestu stejně jako já.

A díky tomu jsme si všichni pěkně v klidu poslechli výklad průvodkyně od prvních zmínek o založení hradu r. 1339 pány z Rozensteinu, kteří měli ve znaku pětilistou růži, proto později jméno bylo pozměněno na Roštejn. Ale mě zaujaly jiné věci. Například erbovní sál, kde jsou všechny stěny pokryty barevnými erby různých pánů – a je jich tu přes 700. Hodovní síň s krásným interiérem, v dalších místnostech obrazy, výstava zbraní, cínového nádobí; betlém, který zabírá skoro polovinu místnosti a mimo různých přírodnin a doplňků má asi 450 vyřezávaných figurek, z nichž některé zřejmě pochází i od významných řezbářů z Třeště.

A krásný zelený sál, plný rostlin – je to vlastně herbář. A velký namalovaný kůň, který s vysvětlivkami sloužil na výuce v nedělní škole.

A po sestupu do sklepení – malé překvapení. Vysočina – jak známo je země z kamení. Samé skály, samé lomy. A tady je expozice kamenictví. Ukázky kamene – převážně žuly z několika lomů v okolí – Mrákotín – velký a známý lom, především svým téměř 16m  dlouhým tzv. Plečnikovým obeliskem, který stojí na nádvoří Pražského hradu. Původní měl 20m, ale ten se zlomil. A Rácov, Bílý Kámen, Kamenná, Rančířov a další.         

Každý kámen z nich má svoji krásu, svoje upotřebení, každá vyleštěná deska má svoje kouzlo, svoji poezii. Jsou tam i ukázky žuly z Itálie, Finska, Španělska – ty mi nic neřekly – přestože jsou pěkné, jsou smutné, chladí.

Ale znovu s kámoškama nahoru. Uf! Teď lovecké trofeje, ukázky terčů, lovecké zbraně a povídání o oboře.

A další – pohádková trasa, samá strašidla pro děti. Vše s pověstmi a krátkými pohádkami, no skoro jsem už zapomněla – skřítci, jezinky, hejkalové, čerti, drak. A divný vodník bez zeleného fráčku, bez červených botek, s holou hlavou a s vykulenýma očima. Proč tak vypadal? No – byl prý z Dalešické přehrady, také tam topil lidi a ulovené dušičky prý svítily proto, že nedaleko je přece Jaderná elektrárna Dukovany!

V reprezentativním sále mimo jiné exponáty bylo krásné kouzelné zrcadlo. A podle výkladu ke konci prohlídky – která z žen se do něho podívá do roka bude hezčí a nikdy nezestárne. Naopak, když se do něj podívá muž – do roka mu vypadají vlasy a začne ztrácet zuby.

Účastníci se bezděky rozhlédli po sobě navzájem a pohledy se zastavily na jednom pánovi středního věku, který si rukou lehce sklouzl po své pleši. Slečna průvodkyně se s úsměvem zeptala: „Vy už jste tady byl?“ Všichni se srdečně zasmáli, i tázaný.

Prohlídka skončila, průvodkyně poděkovala za pozornost, lidé za výklad. Ale nerozešli se hned. U výklenku u okna byl stůl a na něm kniha.

Ostatní s úsměvem psali svoje pocity. Také jsem napsala: „pěkné, moc děkuji. Já a moje kamarádky“ a šourala jsem se k autu, kde na mě čekal Václav.   

Eva Zavadilová


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

p1140801
v-dolina2011-26
rovna_prava_pro_vsec...
rovna_prava_pro_vsec...
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.