Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Vaše příběhy Pavla: Mozková mrtvice mi zabrzdila život tři měsíce před promocí (Ordinace.cz)

Pavla: Mozková mrtvice mi zabrzdila život tři měsíce před promocí (Ordinace.cz)

M ěla tři měsíce do státnic na vysoké škole. Přemýšlela o cestě do zahraničí, kariéře, prostě budoucnosti. Všechno ale náhle změnila mozková mrtvice, která Pavlu postihla. Přečtěte si její velmi emotivní vyprávění.

Mozkovou mrtvici jsme zvyklí svazovat spíš s vyšším věkem, ale to už dávno neplatí. Příběh Pavly ukazuje, že může přijít v jakémkoli věku. „Měla jsem všechno – fajn rodiče, přítele, pár měsíců do konce školy… ale také neustálé stresy ze studia, potíže se zvládáním studijní látky a přípravou diplomové práce. Myslela jsem si, že právě ty nervy jsou příčinou neustálého průjmu, který jsem měla, stejně jako bolení nohy a půlky zadečku. Když to ale trvalo deset dní a já na záchodě sedávala stále častěji, vypravila jsem se do rodného města k lékaři. Dostala jsem žádanku na kolonoskopii. Bolest nohy ustoupila, tak jsem ji neřešila.

Pavlu Heřmanovou postihla mozková mrtvice v pětadvaceti letech. Pak přišlo to odpoledne. Byla jsem doma u rodičů a na záchodě se mi udělalo špatně. Pozvracela jsem se a nemohla ovládat svaly na pravé půlce těla. Snažila jsem se vstát, ale nešlo to – trvalo strašně dlouho, než jsem se dopravila na gauč do obýváku. I když jsem měla kousek od ruky telefon, nebyla jsem schopná zavolat pomoc. Rodiče byli v práci a já na ně musela čekat – chvílemi jsem upadala do bezvědomí. Konečně přišel taťka, ale myslel si, že odpočívám. Byl kousek ode mne a já nebyla schopná se ozvat.  Za chvíli za ním přišla mamka a až ona zjistila, že se mnou není něco v pořádku. Zavolala záchranku. Skončila jsem na ARO a pak po převozu v Praze na Homolce. Z té doby si pamatuji jen útržky. Nedokázala jsem mluvit s rodiči, sestrou ani přítelem, kteří za mnou jezdili. Deset dní jsem dělala jen to, co stačil můj mozek pobrat. Jak jsem se později dozvěděla, nepřišli lékaři na to, proč mne postihla cévní mozková příhoda.   

Po převozu zpátky do naší nemocnice v Táboře jsem se první tři týdny na neurologickém oddělení učila poznávat barvy, písmenka, rozpoznávat věci, předměty, všechno znova jako malá holčička. Další tři týdny mne na rehabilitaci učili se hýbat. Poznala jsem bravurní fyzioterapeutku, která na mě byla jako pes, ale já poznala na jejích očích, že to se mnou myslí dobře a něco mě v tu chvíli osvítilo a nakoplo. Řekla jsem si, že v tomhle stavu odmítám setrvat a začala jsem na sobě makat. Kvůli sobě, ale také hlavně kvůli rodičům. Z rehabilitace mě propustili do domácího léčení a do nemocnice jsem docházela ambulantně.

Všechno bylo pro mě neznámé, prostředí doma, venku, musela jsem si na všechno znovu zvykat a poznávat. Nechápala jsem, proč mozek stávkuje, proč pravá ruka, noha neposlouchá. Rodiče, ségra, přítel se doma u mě střídali, ale postupně mě nechávali samotnou, když jsem se polehoučku „zlepšovala“. Z počátku jsem si myslela, že se z tohohle stavu za chvilku vylížu, ale dost rychle jsem poznala, jak jsem se v tomhle spletla, že to bude běh na dlouhou trať. Nastoupila jsem do lázní, ale potřebovala jsem doprovod, protože jsem neměla orientační smysl, nedokázala jsem pochopit, co po mě kdo chce.

Od té doby to byl kolotoč rehabilitací a dalších lázní. Nemá smysl to rozmazávat, dny byly skoro stejné. Zůstala jsem doma a učila se dělat věci, nad kterými normální člověk ani nepřemýšlí – a to mi, i když v daleko menší míře, zůstalo dodnes, i když od mrtvice uběhly víc jak dva roky.  Až teď si vychutnávám opět návrat k některým svým koníčkům. Začala jsem zase číst, fotografovat. Protože jsem potřebovala celkové zklidnění, začala jsem cvičit jógu, dává mi vnitřní silu, prohlubuje trpělivost a procvičuje i svaly.

Stále mám problém vybavit si správná slova. Přebreptávám se, někdy mozek dokáže reagovat pomaleji, hlavně při kontaktu s cizími lidmi, ve stresových situacích. Nemoc ani její následky ale neberu tragicky. Když se ráno probudím, můžu dýchat, můžu se hýbat, jsem šťastná. Raduju se z maličkostí. Naučila jsem se trpělivosti a zkouším jeden pohyb stále dokola, dokud i méně pohyblivá ruka „nepochopí“.  

Závěrem bych chtěla ještě jednou poděkovat mým rodičům, sestře, bývalému příteli za jejich péči a laskavost v době, kdy jsem ji nejvíc potřebovala, lékařům a většině personálu v Táboře a v  Praze.

Pokud se najde někdo, kdo by mi chtěl sdělit svoje myšlenky, svoje trápení, radosti, chtěl by rady na cvičení, na trénování paměti nebo by se chtěl s něčím svěřit jen tak, budu ráda. Jsem laik, ale pár let jsem příhodou odchovaná, svoje zkušenosti moc ráda předám dál. Cítím, že moje další cesta vede právě tímhle směrem.

Pokud chcete Pavle cokoli napsat, můžete to udělat prostřednictvím v diskusi nebo  na mailu redakce(zavináč)ordinace.cz.

Čtěte také:
Mozková mrtvice - pomoc volejte bez prodlení
Průjem nepodceňujte, může způsobit mozkovou mrtvici


Ordinace.cz


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

01-opava-jakartovice
IMG_0131
09-opava-jakartovice
15-opava-jakartovice
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.