Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Vaše příběhy Duhová škola (Dobromysl.cz)

Duhová škola (Dobromysl.cz)

U rčitě se vám stalo, že jste se procházeli mezi domy, které byly obyčejné a ničím nepřitahovaly váš zrak. Tak na mne zpočátku působila budova ZŠ při nemocnici v Kadani, kam mne i maminku pozvaly paní učitelky, abychom jim něco pověděli o životě a myšlení lidí s postižením.

Musím přiznat, že jsem do školy šel s menšími obavami. Ne proto, že se lidí ostýchám. Ale není vůbec jednoduché povídat o tom, jak se cítím já, člověk, který se narodil s Downovým syndromem. Cožpak s dospělými! S těmi to jde. Ale jsou moje pocity schopny pochopit děti? Už jsem byl na několika školách a vždy jsem byl překvapený, s jakým zájmem děti naslouchaly, ale vždy to je stejné. Vždy ty obavy, protože nikdy nevím, do jaké třídy přijdu a jaké tam budou děti. A hlavně, jak budou děti reagovat.

Při vstupu do budovy této školy jsem se hned zpočátku uklidnil. Škola byla příjemná, hezky, pozitivně vyzdobená, ale tak to je ve všech školách, které jsem navštívil. Ale v této škole to bylo trochu jiné. Sem chodí děti, které se v běžných školách tak dobře neučí. Zkrátka, jsou zde děti, které mají nějaké problémy s osvojováním učiva, děti, které potřebují trochu jinou péči, tak jak to nakonec potřebuji i já.

Při vstupu do každé třídy se pozorně rozhlížím a nechám na sebe působit atmosféru. Zjistil jsem, že mi je dobře, tak jsem se uklidnil. Potom přišly děti a začala beseda. Hned po prvních slovech jsem se začal cítit „jako doma“. Děti pozorně poslouchaly, co jsme jim já i maminka povídali. Některé děti se na mne začaly usmívat, hlavně dívenky se usmívaly a mně bylo dobře. Odcházel jsem z této školy obdarován milými úsměvy, porozuměním a pochopením a barevnou kytičkou. To jsou ty nejkrásnější dary.

Za několik dní přišlo velké překvapení. Maminka přišla domů se zprávou, že si děti přejí, abych do školy přišel ještě jednou a maloval s nimi mojí barevnou technikou. Měl jsem ohromnou radost. Paní učitelka Strádalová předala mamince toto přání a já jsem se začal hodně těšit. Jak jsem si ve vzpomínkách vybavoval tuto školu, zářila na mne duhovými barvami. Přišel den naší druhé návštěvy. To jsem šel už bez obav s radostí v srdci. Ukázal jsem dětem moji jednoduchou, barevnou techniku a potom malovaly děti. Každému bych přál vidět v očích dětí zájem, chuť a radost z tvoření. Jeden obrázek byl hezčí než druhý. Barevný, duhový, krásný. Nebylo nikoho, komu by se obrázek nepodařil. Obrázky jsme dávali na chodbu, aby uschly. Chodba se rozzářila a já jsem s nadšením a radostí obdivoval tuto duhovou krásu. Měl jsem pocit, že se vše ve škole ještě více rozzářilo a prosvítilo. Škola, oči dětí i učitelů.

Odcházel jsem ze školy, v ruce nádhernou knihu o světových městech, s radostným úsměvem a světlem v očích. V srdci spoustu barevné duhy, která tryskala z radosti druhých, z přátelství, tvořivosti a porozumění. Teď, když budu kráčet okolo této školy, nebude pro mne jen tak obyčejná. Tato škola září uvnitř duhovými barvami. Jen tak si říkám, že se člověk nechává oklamat jednoduchostí a nenápadností a přes svoje zahledění nevidí duhový diamant, který skrytě září uprostřed nepoznaného.

Autor: Jiří Šedý


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

P5303066
konf-bez-barier18
01
IMG_1012
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.