Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Vaše příběhy Můj život s hendikepem

Můj život s hendikepem

N arodila jsem se v Třinci. A bydlím celý můj život v Třinci. Bydlím s rodiči, mám tři sourozence, dva bratry a jednu sestru. Bratři ani sestra už s rodiči nebydlí, jenom já bydlím s rodiči a je mi dobře s rodiči.

Chodila jsem v Třinci do školy. Prvně jsem chodila do normální školy, ale tam jsem se trápila, učení mi tam nešlo a taky jsem si tam zažila šikanu, protože jsem byla jiná než jiné děcka, a takoví nedobří kluci to zpozorovali, že jsem jiná a posmívali se mi a ubližovali mi a vyvrcholilo to tak daleko, že po mě chtěli peníze a vyhrožovali mi, že když jim nepřinesu peníze, že mně zbijí. Ten případ se řešil, protože oni by mi byli schopni ublížit ještě více.

Teprve až od páté třídy jsem šla do zvláštní školy, když jsem si zopakovala čtvrtou třídu, tak jsem šla do zvláštní školy a byla jsem ve zvláštní škole moc spokojena a bylo mi tam moc dobře, nic těžkého jsme se neučili, jenom jednoduché věci a nikdo se mi tam neposmíval. Bylo mi tam opravdu dobře. Mohla jsem chodit do zvláštní školy od první třídy, ale rodiče se mě tam styděli dát, protože nikdo z rodiny do zvláštní školy nechodil a já bych byla jediná, kdo by chodil do školy a kdysi se různé věci říkaly na zvláštní školu, ale vůbec nelituji toho, že jsem chodila do zvláštní školy.

Pak, když jsem skončila zvláštní školu, tak jsem chodila na učiliště do Konské, učila jsem se tam šít, ale to mě tam na tom učilišti nebavilo, protože na šití jsem levá. Pak jsem byla doma, a pak v roce 1993 mně poslali na zkoušku do práce na Borek, ale tam na tom Borku jsem byla skoro dva měsíce a nemohla jsem si tam zvyknout a plakala sem tam a nemohla jsem tam zvládnout ten úkol, tak pak jsem to vyřešila tak, že jsem se přiotrávila jedem na krysy a myši, a odvezla mě do nemocnice záchranka.

No a pak jsem byla pár roků doma a od roku 2001 jsem začala chodit do Stacionáře do Jablunkova, tam jsem chodila do roku 2007, bylo mi tam moc dobře, potkala jsem tam skvělé lidi, bylo mi tam moc dobře, ale bylo to trochu daleko a pak v roce 2007 se otevřela v Třinci na terase Domovinka, tak jsem přešla z Jablunkova do Domovinky a tam jsem chodila čtyři roky a taky mi tam bylo dobře, poznala jsem tam taky skvělé lidi. No, ale že od 1. ledna 2012 zavřeli Domovinku, tak jsem přešla do denního stacionáře Radost a v Radosti jsem moc spokojená a moc se mi tam libí a mám tu skvělé a superové přátele a je tu veselo a mám tu všechny moc ráda a vždycky se moc těším do Radosti a je tu super na miliony a miliony jedniček a jsem moc ráda za všechny mé přátele a mám jich hodně, jsem moc za všechny moc ráda a všech si vážím a cením. Jsem moc spokojena a ze všeho sem moc ráda.

Halina Borska


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

rakousko2011-22
64_vylet_2809-1423
rakousko2011-12
P1100007
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.