Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Vaše příběhy Je nám dobře v rodině

Je nám dobře v rodině

J ak dlouho jsem přemýšlela, z které strany začit psát, o čem a proč, pro koho. Snad proto, že pro hendikep dcery se snažíme žít a řešit klasické problémy životní rodinné, a přece se od normálních rodin jen přece jen lišíme. Tak bych vám ráda představila moji rodinu a napsala vám náš příběh dosavadniho života.

Klasicky, jak se píše, jsem vdaná manželka maminka Dáša s manželem tatínkem Jendou a dvěma dětmi. Helenka 15 let, Janička 10 let. Stavěli jsme baráček dřevěnici, narodila se Helenka, která v této fázi ukončila povinnou školní docházku. Holky mají 5-letý věkový rozdíl. Janičce je 10 let. A jak nám se žije s Janiččiným hendikem, epi a mentálním postižením a s jejím omezením v rodině.

Začátky byly velmi náročné. Po spoustě vyšetření a určení diagnózy přišly prvotni mírně šokující překvapení, bez žádných informací a nejistotou do budoucna neuměla jsem si představit, co bude za těch 5-10 let, jak to bude. Ta představa mi chyběla. Jelikož jsem byla z části se svymi pocity a myšlenkami sama, bylo to pro mne asi o to horší. Manžel v zaměstnání, Helenka ve školce. Neni nic horšího, než v této nejistotě samota ve svych myšlenkách. Dnes zpetně oceňuji kamarádku a za její pozvání na kávu. Ne že bych chodila se svymi starostmi, jak se rika na trh, ale přece byla to prochazka, jiné starosti a povídání o běžných klasických denních starostech, vaření, co budu dnes, zítra. atd. Za to jsem vděčná, kdy člověk řešil tyto klasické otázky běžně. Ty mne rozebraly od těch mých.

Dnes také vím, že se člověk nemá bránit a oddalovat kontakt, který jsem dostala od Janiččiny psychložky na asociaci dětí se zdravotnim hendikepem, klub Auxilium. Trvalo mi půl roku, než jsem zavolala. Dnes jsem tomu ráda, cením si práce, co pro nás všechno dělají, protože díky nim jsem já překonala svůj hendikep přes hendikep dcery přenést nesedět doma, nepřemýšlet, jak to bude za 5-10 let.

Ono léta letí. Je těch 5-10 let a my jsme ušli kus cesty integrace s asistentkou v mateřské škole v místě bydliště, dokázali jsme zápis do základní školy v místě bydliště, sic ročním odkladem a milým překvapením paní učitelky, že čekala, že to bude jiné. A je to překvapivě lepěí než čekala. Sic jsme nastoupily do základní praktické školy do třídy speciální. Je náročné z vesnice dojíždění do školy. Vzdálenost na vše, škola, logopedie, plavání, sic odměnou je, že nejsem sama v rodině, z části přijetí do veřejnosti a do podvědomí a slušnosti okolí, ikdyž přesto všechno si neumím vybavit svou a Janiččinu budoucnost za 5-10 let. Po stránce zdravotní především snad nezůstane člověk sám ve své samotě, ale dokážeme my pečující rodiče vydat pro naše děti maximum ke splnění přání a snů.

Dagmar Drozdová


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

v-dolina2011-18
p1050771
v-dolina2010-07
13_zahajeni_2609-102...
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.