Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Vaše příběhy Můj život s hendikepem

Můj život s hendikepem

J menuji se Jana Potužníková. Narodila jsem se 20. 2. 1949 v Praze na Bulovce, a taky jsem bydlela s maminkou a tatínkem a mojema dvouma bratrama, Bohouškem a Pavlem v Praze v Ruzyni. Můj tatínek byl člen Veřejné bezpečnosti, a tak mojeho drahého tátu převeleli do Žacléře. Jednou jel můj tatínek z práce domů, ale už k nám domů nedojel, v zatáčce z Trutnova do Žacléře dostal smyk a zabil se. Byla to veliká rána pro maminku, když se dozvěděla, že táta umřel. Moc pro tatínka plakala, měla ho velmi ráda. Kolik let byli spolu, to nevím.

Po tatínkově pohřbu se moje zlatá máma se mnou miminkem a Bohouškem a Pavlíkem odstěhovala do Unhoště. A v Unhošti se moje máma vdala podruhé a v roce 1953 se narodila moje nevlastní sestra Jitka. Potom, když jsem v roce 1959 onemocněla dětskou nemocí obrnou, tak to byla pro drahou mámu veliká a těžká rána. Nic nemohla, ani do práce. Nic naplat, já musela do ústavu. Jela jsem do Stráže nad Nežárkou. Tenkrát mě tam vezla moje máma. Přijela jsem tam první a měla jsem číslo 1. Sestřička nás přivítala, mamince dala najíst a nechala maminku přespat v zámku. Ráno dala sestřička mamince snídani a jídlo na cestu domů. Rozloučila jsem se s drahou mámou a máma odjela domů. A mně začal nový život. Měla jsem řádové sestřičky. Nemohla jsem chodit, byla jsem po obrně a ležela jsem v postýlce. A děvčata se sestřičkama chodily dolu k řece Nežárce, kde z jara kvetly sasanky, petrklíče a bledulky. Ležela jsem v postýlce a moc jsem plakala. Bylo mě líto, že nemůžu chodit. Později jsem dostala vozíček a sestřičky se mnou chodily do bazénu. Cvičily mě s nohama, a taky s rukou. Do bazénu jsem chodila se sestřičkou každý den. A jednou řekla moje řádová sestřička: „Janičko, když budeš cvičit, tak ty tvoje nožičky rozchodíme!“ A přinesla berličky, dala mi je. Nevěděla jsem, co s nima. A sestřička mi pomohla. Ale moc to nešlo. Posadila mě na vozík a odešla. Já jsem si chtěla stoupnout, tak jsem z vozíčku spadla na kolena a řekla jsem: „Topeníčko, stůj!“ Chytla jsem se jednou rukou vší silou a topení trošku povolilo. Ruku, tu jsem měla samou krev, ale stála jsem na vlastních nohách. Když to uviděly moje řádové sestřičky, chytly mě kolem krku a radostně mě líbaly a měly velikou radost, že zase chodím. A když jsem se naučila chodit, chodily jsme na borůvky, na brusinky a na houby. Taky jsem jezdila se sestřičkama z Kardašovy Řečice do třeboňských lesů na borůvky a brusinky a sestřičky dělaly z borůvek víno a pekly nám koláče, kterým se říkalo bačkory. Jednoho dne přišla moje řádová sestřička Lubomíra a řekla mi, že jedu do Budeniček. A ráno mě vezla sestra Terezie do Budeniček.

V Budeničkách jsem prožila hezké chvíle. Chodila jsem každou neděli do kapličky a do hospodářství. Starala jsem se o prasátka, kozy, králíky a o slepičky. Když bylo hezky, tak jsem pásla kozy. Byla jsem u každé zabijačky a míchala jsem krev. A sestřička Brindisie nám dala pečenej ocásek a udělala nám dobrej oběd a v pracovně jsem se učila vyšívat a plést a spravovat ponožky. V Budeničkách byly pro mě ty nejkrásnější chvíle. Ale já musela dál.

Od roku 1975 jsem byla ve Vraném. Tenkrát to byl domov důchodců. Starala jsem se o babičky a dědečky. S řádovejma sestrama byla veliká legrace. Chodila jsem na šípky, na kaštany, trhala jsem heřmánek, diviznu a bezinky. Babičky a dědečky jsem koupala. Babičkám jsem každé ráno dávala vyšívání, pletení a háčkování. Měla jsem moc ráda moje zlaté babičky a dědečky a moc ráda na ně dodnes vzpomínám. Ale když babičky a dědečci umřeli, přejmenovali domov důchodců na ústav sociální péče a do Vraného daly holky z Budeniček. Místo babiček a dědečků jsem se starala o holčičky. 20 let jsem se starala o babičky a dědečky a 17 let o holčičky. U řádových sester jsem byla 40 let od roku 1950. V devadesátém roce řádový sestřičky odešly a přišly sestřičky civilní. Ale ještě když byly ve Vraném moje hodné řádové sestřičky, tak mi umřela moje zlatá máma. Když dávali maminku do hrobečku, moc jsem plakala a tekly mi slzy jako hrachy. Byla jsem ve Vraném 36 let.

Od roku 2008 jsem byla na Vyšším Hrádku v Brandýse nad Labem. A od 5. 5. 2008 jsem na chráněném bydlení. Napřed jsem byla na Mělnické v domečku, potom jsem se přestěhovala do domečku U Brány, tam to mám blíž do práce. Chodím do keramické dílny a dělám hezkou keramiku. Vyšívám, pletu. Jsem tu spokojená a radostná. Uklízím a vařím. Mám spolubydlící Věru. Občas si spolu vjedeme do vlasů – pohádáme se. Ale potom se zase udobříme a je to zase všechno v pořádku. Víte, já jsem si uvědomila, že pro mě, která má jenom jednu ruku k práci, tak to beru s humorem a snažím se, abych tady byla všem pro radost. Ale někdy mám taky špatnou náladu. Víte, já ve svém životě poznala hodně špatného a bylo mi moc ublíženo, ale to se mi nechce rozvádět.

Nejkrásnější chvíle svého dětství a mládí jsem užila u řádových sester, s nima mi bylo dobře. Nikdy na řádové sestřičky nezapomenu. Ale i v chráněném bydlení je mi dobře. Mám hodné paní asistentky. A hlavně tu mám dobré zázemí a jsem tu doma.

Jana Potužníková


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

priprava2011-03
62_vylet_2809-1406
P5303067
55_vylet_2809-1031
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.