eSeznam.cz

Po tatínkově pohřbu se moje zlatá máma se mnou miminkem a Bohouškem a Pavlíkem odstěhovala do Unhoště. A v Unhošti se moje máma vdala podruhé a v roce 1953 se narodila moje nevlastní sestra Jitka. Potom, když jsem v roce 1959 onemocněla dětskou nemocí obrnou, tak to byla pro drahou mámu veliká a těžká rána. Nic nemohla, ani do práce. Nic naplat, já musela do ústavu. Jela jsem do Stráže nad Nežárkou. Tenkrát mě tam vezla moje máma. Přijela jsem tam první a měla jsem číslo 1. Sestřička nás přivítala, mamince dala najíst a nechala maminku přespat v zámku. Ráno dala sestřička mamince snídani a jídlo na cestu domů. Rozloučila jsem se s drahou mámou a máma odjela domů. A mně začal nový život. Měla jsem řádové sestřičky. Nemohla jsem chodit, byla jsem po obrně a ležela jsem v postýlce. A děvčata se sestřičkama chodily dolu k řece Nežárce, kde z jara kvetly sasanky, petrklíče a bledulky. Ležela jsem v postýlce a moc jsem plakala. Bylo mě líto, že nemůžu chodit. Později jsem dostala vozíček a sestřičky se mnou chodily do bazénu. Cvičily mě s nohama, a taky s rukou. Do bazénu jsem chodila se sestřičkou každý den. A jednou řekla moje řádová sestřička: „Janičko, když budeš cvičit, tak ty tvoje nožičky rozchodíme!“ A přinesla berličky, dala mi je. Nevěděla jsem, co s nima. A sestřička mi pomohla. Ale moc to nešlo. Posadila mě na vozík a odešla. Já jsem si chtěla stoupnout, tak jsem z vozíčku spadla na kolena a řekla jsem: „Topeníčko, stůj!“ Chytla jsem se jednou rukou vší silou a topení trošku povolilo. Ruku, tu jsem měla samou krev, ale stála jsem na vlastních nohách. Když to uviděly moje řádové sestřičky, chytly mě kolem krku a radostně mě líbaly a měly velikou radost, že zase chodím. A když jsem se naučila chodit, chodily jsme na borůvky, na brusinky a na houby. Taky jsem jezdila se sestřičkama z Kardašovy Řečice do třeboňských lesů na borůvky a brusinky a sestřičky dělaly z borůvek víno a pekly nám koláče, kterým se říkalo bačkory. Jednoho dne přišla moje řádová sestřička Lubomíra a řekla mi, že jedu do Budeniček. A ráno mě vezla sestra Terezie do Budeniček.

V Budeničkách jsem prožila hezké chvíle. Chodila jsem každou neděli do kapličky a do hospodářství. Starala jsem se o prasátka, kozy, králíky a o slepičky. Když bylo hezky, tak jsem pásla kozy. Byla jsem u každé zabijačky a míchala jsem krev. A sestřička Brindisie nám dala pečenej ocásek a udělala nám dobrej oběd a v pracovně jsem se učila vyšívat a plést a spravovat ponožky. V Budeničkách byly pro mě ty nejkrásnější chvíle. Ale já musela dál.

Od roku 1975 jsem byla ve Vraném. Tenkrát to byl domov důchodců. Starala jsem se o babičky a dědečky. S řádovejma sestrama byla veliká legrace. Chodila jsem na šípky, na kaštany, trhala jsem heřmánek, diviznu a bezinky. Babičky a dědečky jsem koupala. Babičkám jsem každé ráno dávala vyšívání, pletení a háčkování. Měla jsem moc ráda moje zlaté babičky a dědečky a moc ráda na ně dodnes vzpomínám. Ale když babičky a dědečci umřeli, přejmenovali domov důchodců na ústav sociální péče a do Vraného daly holky z Budeniček. Místo babiček a dědečků jsem se starala o holčičky. 20 let jsem se starala o babičky a dědečky a 17 let o holčičky. U řádových sester jsem byla 40 let od roku 1950. V devadesátém roce řádový sestřičky odešly a přišly sestřičky civilní. Ale ještě když byly ve Vraném moje hodné řádové sestřičky, tak mi umřela moje zlatá máma. Když dávali maminku do hrobečku, moc jsem plakala a tekly mi slzy jako hrachy. Byla jsem ve Vraném 36 let.

Od roku 2008 jsem byla na Vyšším Hrádku v Brandýse nad Labem. A od 5. 5. 2008 jsem na chráněném bydlení. Napřed jsem byla na Mělnické v domečku, potom jsem se přestěhovala do domečku U Brány, tam to mám blíž do práce. Chodím do keramické dílny a dělám hezkou keramiku. Vyšívám, pletu. Jsem tu spokojená a radostná. Uklízím a vařím. Mám spolubydlící Věru. Občas si spolu vjedeme do vlasů – pohádáme se. Ale potom se zase udobříme a je to zase všechno v pořádku. Víte, já jsem si uvědomila, že pro mě, která má jenom jednu ruku k práci, tak to beru s humorem a snažím se, abych tady byla všem pro radost. Ale někdy mám taky špatnou náladu. Víte, já ve svém životě poznala hodně špatného a bylo mi moc ublíženo, ale to se mi nechce rozvádět.

Nejkrásnější chvíle svého dětství a mládí jsem užila u řádových sester, s nima mi bylo dobře. Nikdy na řádové sestřičky nezapomenu. Ale i v chráněném bydlení je mi dobře. Mám hodné paní asistentky. A hlavně tu mám dobré zázemí a jsem tu doma.

Jana Potužníková