Rubriky 
Vaše příběhy Ani na vozíku život nekončí
Vaše příběhy Ani na vozíku život nekončí
Ani na vozíku život nekončí
Pondělí, 25 Červen 2012 07:39 | 
| 
|
D
íky svému handicapu si od dětství trénuji vůli přežít a „vyzrát“ na záludnosti, které mi osud přináší. Jsem ilustrace hesla Sportem k trvalé invaliditě: V deseti letech jsem při bruslení upadla a způsobila si krvácení do míchy s následným celkovým ochrnutím, které ale přivolaný lékař označil jako čerstvou dětskou obrnu/1953/.
Poslal mě na infekční oddělení, kde jsem se „přizpůsobila“. První lumbální punkce virus obrny neprokázala, další už ano. S tímto dvojnásobným handicapem jsem po vzkříšení na hradecké klinice prošla bez jakýchkoli úlev vysokou školou, dvojím mateřstvím a celoživotním pracovním nasazením. Velmi mi pomáhal můj manžel, který mě vedl od překážky k překážce s vírou, že „to dokážeš“.
Po jeho smrti mě dostihl neúprosný postpolio syndrom, ale ani na vozíku život nemusí končit. Svými životními zkušenostmi mohu očkovat své dva vnuky i jejich kamarády, ale také pomáhat v organizaci Vozíčkáři Plzeňska. Nejčerstvěji se snažím dosáhnout toho, aby lidé na vozíku měli stejnou možnost zvolit si lékaře a zdravotnické zařízení jako ostatní občané a v případě hospitalizace se dostali ke svým právům a důstojnému zacházení.
Člověk na vozíku je mnohdy většinovou společností vnímán jako nesvéprávný, to musíme společnými silami měnit!
Olga Puflerová
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“
Náhodné obrázky z naší Galerie
18-opava-jakartovice
img_3769
IMG_0146
m-r-polsko2011-06