Cvičení s Jaroslavem Wojnarem Zooterapie Euroklíč
Rubriky Vaše příběhy Slapy

Slapy

V rámci své obnovy jsem jednou vyrazil na rehabilitační pobyt do vojenského ústavu ve Slapech. S důvěrou, že mi pobyt tam pomůže, jsem dvacátého pátého září vyrazil na Slapy. Odjížděl jsem do léčebny s tím, že mě našlápnou inovaci mého těla. Chtěl jsem a chci své svaly posílit, abych se mohl pohybovat lépe a mé tělo nebylo jen devadesát kilo mrtvého masa.

Začalo mě opravdu štvát vše, co mi bránilo pohybovat se třeba tak, abych nebyl jenom na obtíž. Začal jsem vnímat svůj stav a své bytí, a teprve až tady jsem pochopil, že něco musím změnit. Takhle už jsem nechtěl žít a byl jsem opravdu odhodlán udělat vše proto, abych zase žil normálně.

Hned první dny mého znovuzrození v léčebně mne bolelo snad vše na mém těle. Moje tělo to však dokazovalo a odůvodňovalo všechny moje bolesti. Je fakt, že jsem asi nastoupil dlouhou cestu mé inovace, ale myšlenka na život vedle ženský, která pro mě znamenala vše, byl sakra důvod, proč tohle vše podstupovat. Jeden víkend za mnou přijela a já byl nejšťastnější chlap na tomhle světě. Tato sobota a neděle byla nádherný a neopakovatelný zážitek. I proto jsem chtěl makat na své fyzičce, abych si to štěstí zasloužil.

Pobyt v ústavu byl měsíc dlouhý a já měl radost z každé nové možností svého pohybu. Najednou by nemusely pečovatelky tak moc pomáhat pří jakémkoli přesunu mého těla. Svaly a to nejen na rukou posílily. Pravidelně jsem stále cvičil. Cvičení mě opravdu bavilo, protože výsledky mého snažení byly vidět. Je velká pravda, že každý člověk ať zdravý nebo nemocný potřebuje vždy něco nebo někoho, kdo nebo co mu může ukázat směr života a proč vlastně žít.

Pobyt v ústavu byl opravdu zařízen po vojensku. Ráno mi pomohly zdravotní sestry se obléci a po ranní hygieně jsem odjel na snídani. Po snídani začaly každodenní procedury a cvičení. Polední přestávka na oběd, pak malý odpočinek, no a odpoledne znovu procedury. Ve čtyři hodiny tenhle maraton končil a já padnul vyčerpán na postel. Po hodinovém tvrdém spánku jsem si sednul na vypůjčený mechanický vozík a hodinu každý den se pravidelně trápil ve spojovací chodbě mezi budovami C-F. Nechodil tudy odpoledne už nikdo a já mohl v klidu bez útrpných pohledů třeba brečet.

Ze začátku mi pohyb na tomto vozíku totiž moc nešel a já jsem proto musel brečet víc, ale myšlenka mé budoucnosti mne táhla dál. Nevěřili byste, co úsilí je třeba k tomu, abyste kousek popojeli. Moje pravá ruka totiž nedokázala uchopit obruč kolečka vozíku tak, aby se neklouzala. Důvod je jednoduchý, svaly na mých prstech nedokázaly sevřít tento kruh tak silně, aby mi dlaň neproklouzla. Ač jsem nadával nebo třeba brečel, prostě to nešlo a já stál stále na jednom místě. Možná to vypadá strašidelně, ale díky těmto okamžikům jsem přišel na mnoho pravd, které jsem před tím neznal. Díky pobytu na Slapech, jsem nejenom zesílil, ale hlavně jsem pochopil hodně ze života a díky poznanému jsem přežil i to, co mě čekalo doma.

Můj pobyt na Slapech utekl a já se těšil domů. Čekala mě Třemošnice, která pro mne dnes už je domov, také tam čekaly pečovatelky, na které jsem se těšil. Ale hlavně jsem se těšil na svou přítelkyni, kterou jsem dlouho neviděl a které jsem potřeboval ukázat všechny svoje vydřené pokroky. Ráno před odjezdem jsem se nemohl dočkat a každá minuta snad trvala hodinu. Cesta sanitou mi utekla, ani nevím jak a město Třemošnice bylo snad ještě hezčí, než když jsem odjížděl do Slapů. Uvítaly mě pečovatelky a já byl rád, že jsem doma.

Bylo mi sice divné, že mne nepotřebovala alespoň pozdravit ta, pro kterou jsem žil, ale její vytíženost ji omlouvala a já to naivně chápal. Až třetí den si na mne našla čas a večer s ní byl jako vždy suprový. To, že poznala jiného člověka, mi dokázala říci, ale až další schůzku a já to ještě tehdy nepovažoval za tak radikální. Byl jsem asi moc naivní a myslel jsem si, že jí stačilo dokazovat to, jak jsem na její straně, aby pochopila, jak ji mám rád a co pro mne znamená. Tehdy mi trvalo moc dlouho, než jsem pochopil, že to vše co jsem pro ni dělal, se nuluje v momentu, kdy pochopila, co já nemůžu dělat. Je pravda, že mi řekla: „Tak jak si na mě byl hodný ty, už na mne v životě nikdo a nikdy nebude,“ ale mě ten její podraz bolel stejně moc.

Najednou jsem viděl, že v životě pro mě nemá už nic cenu. V tu ránu jsem ztratil smysl svého života a důvod proč jsem vlastně na světě. Připadal jsem si jako, zbytečný a navíc. Zdravý chlap se s každým rozchodem umí asi poprat lépe a také každý jistě pochopí, že moje možnosti jsou jiné. A já tenhle okamžik ve svém životě viděl jako opravdové stop. Ještě jednou jsem se ji snažil vše vysvětlit a v duchu jsem věřil tomu, že se něco stane. Tehdy při našem posledním rozhovoru na toto téma jsem se jí zeptat dovolil: „A v čem je ten onen lepší než já?“ Její odpověď mě však úplně zabila. Mluvil asi někdo za ni, protože mi krátce a jasně řekla: „On totiž může, ale úplně vše. S ním mohu mnohem víc zažít.“ Nevím, jak jsem se zatvářil, ale hlavou mi prolétly ty roky, kdy jsem byl její jediná opora. Zmohl jsem se tehdy pouze na to, abych ji poprosil, zda by odešla. Chtělo se mi brečet a řvát zároveň. Bylo mi zle a věděl jsem, že na další chování v mém životě bude mít tenhle okamžik velký vliv.

Dnes vím, že nesmím přestat cvičit. Chci zase hrát na kytaru a chci žít. Jak, to nevím, ale snad mi na tuto otázku dokáže odpovědět čas. Nikdy totiž tato žena nepochopí, jak mi ublížila. Její nabídka kamarádství by mi stále připomínala, že jsem jen ten druhý, kterému svou lásku, něhu a pochopení dokáže dávat. Snad proto chci apelovat na všechny, kdo takhle může ublížit nemocnému, udělejte tento škrt hned, když jste dole a na začátku vy. Na konci, když jste nahoře, je tato událost pro druhého dost bolavá a to nemusí být nemocný.

Josef Tirmantinger


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Náhodné obrázky z naší Galerie

P6231625
krajsky-odborn08
cyklomaraton-k24-201...
v-dolina2011-24
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.