Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Vaše příběhy Veselá vzpomínka

Veselá vzpomínka

N emocný člověk nemůže vidět na svém stavu jen to špatné a smutné. Měl by se snažit udržovat optimistickou náladu, což není samozřejmě vůbec lehké, ale je to moc důležité. Dobrá nálada pomáhá jako zázračný lék, který jsem vždy rád užíval. S úsměvem vzpomínám na veselé okamžiky, které jsem zažil.

Třeba na začátku svého bydlení v Třemošnici. Jedna starší paní a zároveň obyvatelka domu, kde jsem zahajoval žít svůj nový život, po vyčerpávajícím ošetřování svého nemocného muže a posléze jeho následné ztrátě, přišla nejen o manžela, ale i o rozum, který přestal správně pracovat a poroučel jí vytvářet situace, které byly ostatním možná k smíchu, avšak mnohdy její žití dost komplikovaly.    

Vždycky jsem uměl v noci usnout a dopřát tělu důležitý odpočinek. Málo vjemů mne dokázalo vzbudit a přerušit krásné bezvědomí. Jakýkoliv hluk nemohl přerušit můj spánek a bohužel ani světlo mne neumělo probudit. Nepochopitelný, avšak mnohokrát zažitý důvod mého alarmu je s určitostí přítomnost a pohled kohokoli na spokojený výraz mého spícího obličeje.

To ráno, asi v šest, mě tento pocit probudil. Sen o tom, jak je někdo u mé postele a jeho pohled zkoumá mou tvář, mě donutil očima zamžourat. Pootevřel jsem víčka a uviděl stojící postavu. Následný vytřeštěný pohled identifikoval v siluetě paní Alžbětu. Uklidnil jsem svůj šokem vyburcovaný mozek a po chvíli uvažování jsem se zeptal: „Paní Kučerová, je brzo ráno, co se děje?“ Její bezelstná odpověď mi do nenávratna zahodila z úst všechny nadávky. S výrazem bezbranného tvorečka prohlásila: „Mně je smutno, pojďte si povídat!“ Chtělo se mi brečet, ale zmohl jsem se jen na milý úsměv a odpověď: „Běžte si ještě lehnout, je brzo ráno.“ Odešla, ale za půl hodiny, se tato scéna opakovala. Moje odpověď teď zněla nervózněji, ale pro změnu jako prosba: „Ještě chvilku si běžte lehnout.“ Vůbec jí nevadila moje výmluva a s půlhodinovou pravidelností se ještě dvakrát její návštěva opakovala. Ten týden jsem pak tři rána paní Alžbětě vysvětloval, že je na rozhovor brzo. Páté jitro jsem spánek předstíral a čekal na cvaknutí kliky, jež ohlašovalo budíček v podobě paní Kučerové. Když se to ráno zastavila stará paní u mé postele, otevřel jsem oči a vyslechl její prosbu. Jen jsem odsunul své tělo na vzdálenější stranu postele a pro ni snad opravdu věrohodně a bezelstně jsem nadzdvihl za roh svou deku. Vzniklým prostorem jsem ji okatě lákal na postel vedle sebe. Mé pozvání: „Tak pojďte, budeme si povídat“, ji očividně zaskočilo.

Nejen, že mojí nabídku nepřijala, ale s veselým úsměvem zmizela ve dveřích. Víc se její ranní návštěvy neopakovaly. Od této chvíle jsem pro paní Alžbětu člověk, který jí a jejím malérům trochu rozumí. Díky této lekci se snažím jednat vždy v klidu a s pokorou. Není pro mě problém, pokud odpověď znám, vysvětlit komukoliv a cokoliv s úsměvem. Třeba jen to, proč ovladačem televize nejde zvolit divákem oblíbený pořad právě teď jen proto, že zrovna tento krásný seriál nikde nevysílají. Díky svému stavu jsem se naučil vážit si každého okamžiku prožité chvíle. V neposlední řadě jsem pochopil, že je každý člověk možná jiný, avšak právo na to jak žít má i on.

Josef Tirmantinger


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

IMG_1018
cyklomaraton-k24-201...
IMG_1248
v-dolina2011-24
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.