Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Vaše příběhy Od vykrvácení mne dělilo deset minut (Ordinace.cz)

Od vykrvácení mne dělilo deset minut (Ordinace.cz)

U čtení příběhu paní Moniky běhá opravdu mráz po zádech. Jak sama přiznává, tak od smrti vykrvácením jí dělilo pár minut. Naštěstí ale vše dopadlo tak, že i tato nehoda má dobrý konec.

Budu vám vyprávět nehodu, která se mi stala před dvanácti lety v prosinci. Po narození naší dcery jsme začali s manželem uvažovat o přestěhování na vesnici a po několika letech jsme se přestěhovali i s rodiči do Žalan u Teplic. Zanedlouho jsem v Žalanech dostala práci, poznala nové přátele, Verunka nastoupila do školky, bylo to období plné pohody, štěstí. I proto jsem se rozhodla, že své narozeniny poprvé v životě neoslavím jen v rodinném kruhu, ale i s přáteli v místní hospůdce. Objednala jsem chlebíčky, zajistila salónek, byly to příjemné starosti. Oslava byla plná zábavy. Čas neúprosně běžel a přišel čas jít domů. Kousek od hostince jsem si potřebovala odskočit. Rychle jsem tedy běžela do parčíku ke kapličce, ze které si místní mládež udělala klubovnu. Vybrané místečko jsem si oťapala, abych se přesvědčila, zda je vše v pořádku a před usednutím na bobek jsem udělala ještě asi dva kroky dozadu. Byl mráz a tak jsem se snažila potřebu vykonat rychle, pak jsem si všimla, že tekutina, kterou vylučuji, mi barvou připomíná krev. Po chvilce jsem vstala, oblékla se a víc nevím, probrala jsem se až v klubovně.

Slyšela jsem zdálky volat své jméno. Když jsem otevřela oči a podívala se před sebe, tak jsem uviděla manžela sedícího na bobku, jak mi drží ruku. Bylo tam víc lidí, mezi nimi i kamarádi, kteří utíkali zpátky do hospody a žádali hostinskou o půjčení klasického telefonu, aby mohli přivolat pomoc, protože z mobilu se stále dovolali do Ústí a tam jim řekli, že sanitku nepošlou, že to musí Teplice. Paní hostinská je však odbyla slovy, že ať táhnou, protože jsou vožralí. Po několika pokusech se přeci jen z mobilního telefonu dovolali do Teplic. Mezitím jsem chvílemi byla v bezvědomí. V sanitce jsem dostala třicetšest injekcí a po půl hodině mě rychle odvezli do nemocnice na gynekologii, kde mě ošetřili. Probrala jsem se až na ARU kde jsem strávila jeden den, druhý den mě převezli na JIP, kam za mnou přišel pan primář a zeptal se mě, jestli vím, co se mi stalo. Řekla jsem mu, že jsem si šla nutně odskočit, ale víc nevím. Teprve od něj jsem se dozvěděla, že jsem si sedla na přimrzlou lahev od šampusu, která měla uražené hrdlo. Střep jsem si vrazila těsně vedle konečníku pět centimetrů do hloubky a deset centimetrů do šířky. Od úplného vykrvácení mi zbývalo necelých deset minut. Nezemřela jsem na místě jen díky tomu, že řez skončil dva milimetry od všech důležitých kanálků.

V nemocnici jsem nezůstala dlouho, po pár dnech jsem byla propuštěna domů, kde mě s radostí přivítala má tříletá Verunka, která se těšila na opožděného Ježíška, aby mi mohl dát dárečky, dodatečně jsem s rodinou oslavila mé narozeniny a společně jsme přivítali Nový rok.

autor: Návštěvníci Ordinace.cz


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

konference-karvina03
P6265906
06-opava-jakartovice
m-r-polsko2011-10
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.