Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Vaše příběhy Bramboračka a jiné speciality

Bramboračka a jiné speciality

P řed pěti lety mi byla diagnostikována Alzheimerova demence s časným začátkem. Teprve tehdy jsem pochopila, že tato nemoc není zdaleka jen o zapomínání a také, že se netýká jen hodně starých lidí. Začala jsem mít problémy s odhadem času, vzdálenosti, s orientací, absencí čichu a chuti atd.

Vzhledem k mé absenci chuti, čichu, špatnému odhadu času, vzdálenosti i množství, pro mne vaření je záležitostí čím dál dobrodružnější. A to jsem neuvedla ještě zapomnětlivost.

Jednoho podzimního dne loňského roku jsem se rozhodla uvařit bramborovou polévku. Nachystala, oškrábala, nakrájela zeleninu, připravila jsem si pěkně tmavou jíšku. Hub jsem, díky dceři, měla také dost. Tušila jsem, že mi ještě něco chybí. Ale co? Kuchařka napověděla – česnek, majoránka, kmín. Ten den k nám přišla na návštěvu kamarádka Eva. Byla jsem v duchu na sebe docela hrdá, jak se mi bramboračka povedla. Chuť jsem posoudit nemohla. Ale na vzhled vypadala celkem dobře a byla i pěkně hustá. Jak se objevila kamarádka, hned jsem jí dala ochutnat, zda není potřeba přidat více česneku, soli či majoránky.

S manželem i kamarádkou jsme pak společně povečeřeli. Když už manžel skoro dojídal, nevinně poznamenal, že tam zrovna neměl vůbec žádnou bramboru. Dlouze jsem se zamyslela a pak se smíchem vyprskla: „No, to jsi ani nemohl. Já tam totiž brambory zapomněla dát“ Ještě dlouho jsme se s kamarádkou smáli: bramboračka bez brambor….

Jindy jsem uvařila nějakou omáčku takové konzistence, že byla spíše jako polévka. Ale můj zlatý muž to nijak nekomentoval a jen požádal o lžíci.

Jednou zase jsem měla pocit, že se mi večeře nepovedla. Proto, když se muž vrátil z práce, hned jsem mu to nešťastně řekla s dotazem, zda nechce raději chleba. On si nechal statečně nandat můj výtvor (dnes si již vůbec nepamatuji, co to bylo za jídlo). Naložila jsem mu tedy raději asi poloviční porci než jindy. On ji snědl, ale na můj dotaz, zda chce ještě přidat, řekl taktně, že už nemá hlad. Asi za půl hodiny jsem ho v kuchyni přistihla si mazat chleba.

Díky mé zapomnětlivosti jsme zjistili, že když se do olejové bábovky nedá kypřící prášek, je stále ještě celkem jedlá. Když se však do ní nedá cukr, pouze vanilinový, tak to mnohým připadá málo sladké.

Nedávno jsem chtěla upéci něco na křtiny jedné Americké holčičky. Usoudila jsem, že sladkého bývá vždy dost a rozhodla se pro slaný závin z koupeného listového těsta. Vymyslela jsem si houbovou náplň. Namočila jsem si den předem houby a druhý den je podusila na cibulce s kmínem a solí. Připravila jsem si bešamel. Ale, žel Bohu, poněkud větší množství, než bylo třeba, usmažila vejce a vše spojila. Ale ouha! Byla to spíš bešamelová hmota, v které se tu a tam vyskytovala houbička. Zoufale jsem přemýšlela, co s tím. Nakonec jsem našla ještě poslední skleničku naložených hub. Pořádně jsem je několikrát propláchla a nakrájené přidala do směsi. Ochutila jsem to ještě kari kořením. A už to vypadalo celkem slušně. Několik lidí mi tento slaný závin chválilo a dokonce maminka oné americké holčičky mě zaskočila, když po mě chtěla recept.

Jednou jsem k večeři připravila rizoto. Mám takový zvyk, že rýži a i rizoto nechávám dojít v peřinách. Tak jsem to udělala i tenkrát. Rizoto jsem dala do své peřiny. Když přišel manžel z práce, nadšeně mi říkal, že koupil zavináče a jestli na ně mám také chuť. Ryby já nikdy neodmítnu v žádné podobě a tak jsme si k večeři dali zavináče. Pomyslela jsem si, že alespoň nebudu muset druhý den vařit. Manžel byl z práce hodně unavený a protože vstával po 4. hodině, chodíval spát mnohem dříve než já. Většinou jsem tiše zaplula do postele, aniž bych jej rušila. Ale tentokrát to bylo poněkud jiné. Zcela jsem zapomněla vyndat hrnec s rizotem z postele. A jak už asi tušíte, sice tiše jako obvykle, ale s razancí jsem odhodila peřinu - i s rizotem. Neubránila jsem se nadávání a stejně musela rozsvítit, abych tu spoušť uvedla do pořádku. A představte si, že muž, místo, aby byl naštvaný, tak mě uklidňoval a pomáhal mi to uklidit. Vzhledem k mým pochybným odhadům množství, nám stejně i tak zbylo na další den.

Jsem vděčná Bohu, že si ještě umím dělat legraci sama ze sebe a brát některé těžkosti s nadhledem a také za svého muže.

Jindy jsem zase pozvala známé z Ameriky na oběd. Povzbuzena nedávným úspěchem se svíčkovou u dětí i manžela, rozhodla jsem se přichystat toto typicky české jídlo i pro naše známé. Když jsem upekla maso a připravila omáčku, donesla jsem ochutnat synovi. Řekl, že je to dobré, ale že kdyby nevěděl, že to má být svíčková, tak by to asi nepoznal. Že je tam té zeleniny hodně. Jenže mi neuměl navrhnout přidat prostě smetanu. A mě to v tu chvíli také nenapadlo. To mě napadlo až teprve po odchodu návštěvy.

Upekla jsem ještě borůvkový koláč jako překvapení i pro muže. Ten ale mezitím koupil dort.

Hned ve dveřích jsem se svěřila Elen, že se mi zrovna svíčková nepovedla. O to více mi ji pak její manžel chválil. Ale já věděla své. Potěšilo mě ale, když se přímo vrhnul na borůvkový koláč. Přesto, že při příchodu chválil spíše dort, pak si přidával koláč. S tím, že borůvky jsou potravou pro mozek. Že to je u nich všeobecně známé. A že je moc dobrý. Já se přitom o užitečnosti borůvek pro funkci mozku dozvěděla asi rok předtím na nějaké přednášce o mozku. Zajímavé bylo, že to léto před tím jsem byla s dcerou na borůvkách a prvně v životě jsem nebyla schopná natrhat ani hrneček. Nějak jsem je stále musela jíst. Což se do té doby nikdy nestalo. Vždy jsem borůvky trhala rychle a ráda. Ale tělo si holt řeklo a já jedla. No, nakonec jsem ten hrneček natrhala. Dcera mě povzbuzovala ať jím, když na ně mám takovou chuť. S touto návštěvou jsme zažili ještě jednu trapnou příhodu. Ráno, kdy měli přijet na návštěvu, jsem dost spěchala. Vždyť svíčková není nijak jednoduché jídlo. A tak, když jsem nějak nemohla najít druhou ponožku, řekla jsem si, že ji najdu později, až budu mít chvilku času. Navlékla jsem si jen jednu a šla. celé dopoledne uteklo v pilné práci a byla tu návštěva.

Já si samozřejmě na ponožky ani nevzpomněla.

Po jídle jsme se s nimi domluvili, že je půjdeme vyprovodit a že se ještě vyfotíme v naší ulici, kde v tu dobu krásně kvetly čínské třešně. Všichni jsme se začali přezouvat. Když jsem sundala bačkory, hanbou jsem se propadala – jedna noha holá a druhá s ponožkou. Aby to snad nepovažovali za český zvyk, začala jsem jim to vysvětlovat. Oni věděli, že žijeme se skřítkem Alzheimerem a tak se ani moc nedivili.

Přeji všem čtenářům této povídky, aby se nikdy oni ani jejich blízcí nesetkali osobně s tímto zlomyslným nepřítelem zvaným Alzheimer.

Nina Baláčková


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

P6265904
luhacovice-12
rovna_prava_pro_vsec...
cyklomaraton-k24-201...
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.