Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Vaše příběhy Výpisky z mého deníku.

Výpisky z mého deníku.

D obrý den, byl mi přeposlán Váš email s upozorněním na literární soutěž na téma „Můj život s hendikepem“. Nevím, co moji spolupracovníci tímto skutkem sledují. Snad mají dojem, že postižená v obci jsem pouze já a nikdo jiný. Kolik lidí má šrám na duši? Ten je ale neviditelný. Moje postižení je patrné na první pohled. S postižením žiji 54 roků, kdy jsem následkem úrazu zůstala ochrnutá na polovinu těla.

Celý život jsem se snažila vyrovnat se zdravým, dokázat to, co oni hravě zvládnou. Snad proto, že patřím mezi starší generaci jsem se vždy držela stranou. Naučila jsem se respektovat „Ty z druhé strany“, Ty zdravé. Přesto jsem dokázala třicet roků být zaměstnaná, vystudovat střední školu při zaměstnání, porodit dceru, starat se o domácnost bez cizí pomoci.

Když mi bylo 50, rozhodl můj zaměstnavatel, že již nejsem perspektivní síla a pro nadbytečnost mě propustil. Těžce jsem snášela změnu, která mě „vyřadila“ ze společnosti „zdravých“ a jednou provždy poslala mezi „čtyři stěny“ domova.

Nechtěla jsem se vzdát a tak jsem se po šesti letech přihlásila do kurzu, který byl určen pro „ohroženou skupinu“ (matky s dětmi, lidé po padesátce, zdravotně postižené). Díky absolvování kurzu jsem se mohla angažovat v projektu, který byl hrazen z prostředků Královéhradeckého kraje a EU. Na novém pracovišti jsem však nebyla přijata tak, jak jsem si myslela. Zažila jsem různé reakce na působení na pracovišti. Většinu dne jsem trávila sama na a zpracovávala podklady pro vyúčtování projektu. Tak, abych si nepřipadala tak osamoceně, psala jsem si něco jako deník.

V příloze Vám zasílám část z výpisků mého deníku. Musím však přiznat, že nejsou mé poznatky života s hendikepen jen záporné. I já mám hodně radostných poznání. Bohužel ty záporné zkušenosti mi v mé mysli utkvěly na dlouhou dobu. Na to příjemné se zapomíná dříve.
__________________________________________

Proč jsou lidé v dnešní době tak zlí, že dokáží ubližovat slabším? Kam dospěla dnešní společnost v mezilidských vztazích? Snad až na samé dno. Ráno se člověk probudí a jeho mysl zaměstnává jediné: Podaří se mi dnes vybít si své komplexy na někom? A když se mu úmysl zdaří, jeho dušička chorá zlobou jásá.

I já mám pocit, že se mi dostává poznání, co všechno lidská zášť a zloba dokáže. Ráno mi přináší další poznání. Otevírám dveře do běžného života a rána zleva, rána zprava. Ptám se za co? Za to, že ještě jsem? Anebo si vše jen namlouvám?

Pozorný čtenáři, posuď sám. A dej mi poznat svůj názor.

Slunce svítí. Den jako malovaný. Jen se radovat. A z čeho, ptám se já. Z toho, že přijdu a na můj dotaz na bezvýznamné věci se mi dostává odpovědi „Já nevím. Proč to chceš vědět? – Neřeš to“. Mám stále klást otázky, na které se mi dostává stále stejných odpovědí. Asi ne. Je to zbytečné. Jsou vhodné slzy? Je vhodná zlost? Moudřejší ustoupí? A další možnost: opustit kolektiv, který Tě nepřijal anebo navzdory setrvat ve středu s hlavou vztyčenou?

Pozorný čtenáři, poraď. Ale ne tak, jak se má normální člověk zachovat, ale tak, jak by ses zachoval Ty sám.

A nyní mi dovol povyprávět můj příběh. Možná směšný, ale pro mne velice bolestný.


Osud ke mně nebyl milostivý. Od dětství jsem poznávala bolest. Život šel dál a já musela překonat nejednu nepřízeň osudu. Ale nejsem na světě sama, kdo má na duši i těle bolest. Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. A lidská zloba, která měla pro moje slzy výsměch a kruté slovo. Snad pravdu, ale vždy takovou, která tolik bolela. Naučila jsem se se slzami v očích snášet vše a jen jsem si cvičila trpělivost. Léta plynula a já měla možnost sledovat ty, kteří dokázali ranit nejkrutěji. A tak jsem se vždy dočkala. Osud krutě ztrestal posměváčky i ty moudré, kteří neznali míru krutosti svých slov. Nepřála jsem nikomu to, co je potkalo. Jen si říkám, každý je strůjcem svého osudu.

Dnes už vím, že lidská zloba nezná mezí, dokáže ranit na nejcitlivějším místě. Osud však pevně drží otěže lidského života. Jen čekat. Mám však ještě sílu vydržet těch několik měsíců? Asi ne. Nezbývá, než vyklidit cestu a vyčkat v ústraní. Vždyť moudré přísloví říká: „Co oko nevidí, srdce neželí“. Proč jen nemám sílu vzepřít se a čekat s úšklebkem na rtech jak to dělají ostatní?

J. Kaplanová


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

29
IMG_1222
rovna_prava_pro_vsec...
27
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.