Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Vaše příběhy Majáles (Dobromysl.cz)

Majáles (Dobromysl.cz)

J ak jsem se tak díval na svoji e-mailovou poštu, nevěřil jsem svým očím. Mezi mnohými zprávami jsem našel také návrh jednoho ze studentů z Českých Budějovic, ve kterém mne prosil, jestli bych chtěl vystavovat svoje obrazy na studentském Majálesu. Tento student mi psal, že oslovují zajímavé lidi a zařazují je do různých bloků v programu.
Moc mne potěšilo, že jsem pro pořadatele Majálesu zajímavý. Byl jsem hodně překvapený, že studenti oslovili také mne. Nepřipadám si nějak zvlášť zajímavý, ale na druhé straně asi malířů a spisovatelů s Downovým syndromem zase není tolik. Když budu hodně upřímný, musím říci, že jsem byl nadšený.

Pozvání jsem přijal a dozvěděl jsem se, že budu vystavovat svoje obrazy v galerii U beránka. A nastala pilná práce. Nejprve jsem se musel domluvit s rodiči, jestli mne i s obrazy do Českých Budějovic dovezou. Rodiče si zařídili dovolenou, a tak jedna moje starost byla zažehnána. Další úkoly už byly plně na mně. Nejprve jsem si musel připravit řeč na zahájení výstavy. Nebylo to vůbec jednoduché, protože studenti chtěli, abych také představil svoje knížky a celou literární tvorbu. Věnoval jsem tomu dost času, protože mi déle trvá, než si vše promyslím. Někdo si řekne, že to není žádná složitá věc, ale pro mne ano. Každé slovo musím pořádně zvolit, často věty měním a předělávám, dokud to není z mého pohledu dokonalé.

Obrazy na výstavu, šatník, nekonečná cesta...

Potom jsem musel také vybrat svoje obrazy na výstavu. Studenti chtěli, abych přivezl 15 obrazů, ale protože jich mám více, vybrat ty nejlepší není zase tak moc jednoduché. A poslední úkol mi také zabral trochu času. Vybrat pro sebe i rodiče vhodné oblečení. Cožpak u tatínka to je jednoduché. Ale s maminkou je to úkol nad úkoly. Prohrabal jsem celý její šatník a stále měnil a měnil, ale nakonec se mi podařilo dát vše dohromady. Musím říci, že když jsme se potom na sebe podívali do zrcadla, zjistili jsme, že na tom vůbec nejsme špatně. Moc nám to slušelo.

Cesta do Českých Budějovic mně připadala nekonečná. Z Kadaně je to totiž dost daleko. Nakonec jsme přijeli do Českých Budějovic a hned jsme zatelefonovali paní Janičce Jarošové, která nám přišla pomoci. Paní Janička i přes to, že měla velké pracovní povinnosti, přiběhla a pomáhala nám. Mohli jsme si také chviličku popovídat, než odběhla za svojí prací. Ale slíbila nám, že přijde její Zuzanka, také ona že zase přijde, a také zajistila hudbu na vernisáž.

Galerie U beránka je umístěna v centru města ve starobylém a historickém domě. Před domem je velké nádvoří s podloubím a s velkou a nádhernou pecí na chléb. Přišel jeden student, který nám pomáhal obrazy nainstalovat. Protože bylo krásné, slunné počasí, rozhodli jsme se, že obrazy vystavíme na malířských stojanech na nádvoří. Vypadalo to krásně! A potom jsem se seznámil s Danem, chlapcem, který bude hrát na kytaru. Dan je školák, asi stejně tak velký jako naše Dominička. Přišla také moje milá kamarádka Zuzanka Jarošová s tatínkem. Byla krásná jako princezna. Měla nadýchané, růžové šatičky a teplá očka.

Vernisáž s kytarou

Začala vernisáž. Maminka jenom krátce přivítala účastníky. Potom hrál Dan na kytaru. Krásně, až srdce usedalo. Já jsem přečetl svoji připravenou řeč. Paní Šimerová přednesla dvě povídky z mé knížky Citlivost barevného slunce, Štěstí a Neštěstí. Ona moc krásně čte. A na konec zase zahrál Dan. A nastalo velké překvapení. Já jsem sice viděl, že Dan stále pokukuje po jednom mém obraze. Ale co se nestalo! Dan se s námi rozloučil a se svojí něžnou maminkou odešel. Ale během chvíle se vrátili a koupili si můj obraz. Musím říci, že mne to dostalo. Vím, že kluci v jeho letech si kupují úplně jiné věci než obrazy. A ještě ke všemu od člověka, který je jiný, než jsou ti ostatní. Ale Danovi moje odlišnost vůbec nevadila. A že si koupil obraz a dal mu přednost před jinými, atraktivními a klukovskými věcmi, mne tak potěšilo, že jsem si musel utřít slzu, která se mi objevila na tváři. Nikdo to neviděl, ale tato slza štěstí asi zářila v májovém sluníčku jako drahokam. Drahokam přátelství, pochopení, důvěry a radosti.

Autor: Jiří Šedý


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

P6265904
bezpecnost-na-prejez...
09
p1140722
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.