eSeznam.cz

Vděčnost

Oliver Sacks

Útlá knížka proslulého britského neurologa Olivera Sackse (1933-2015) je nepochybným literárním skvostem. Představuje čtyři brilantní eseje, které psal s vědomím, že jeho život se blíží ke konci. „Stojím tváří v tvář smrti, ale ještě jsem neskončil se životem.“ Nejde o posmutnělé bilancování, ale o vzpomínky na zážitky, setkání a poznání, která ho obohacovala radostí a vědomím smysluplně naplněného bytí.

Jednotlivé stati zrcadlí Sacksovu optimistickou mysl, přijetí vlastní (ne)konečností a zejména velkou vděčnost za vše, co v životě mohl prožít a uskutečnit. První Rtuť je zamyšlením nad jeho vztahem k chemickým prvkům a k chemii vůbec. Psal ji, když se blížily jeho osmdesátiny, tedy věk se stejným číslem, jakým je označena rtuť. „Je mi skoro osmdesát. Mám nějaké zdravotní problémy, žádný mě však neochromuje. Jsem rád, že žiju – občas, když je počasí jako malované, zvolám: Jsem rád, že nejsem mrtvý!“ Vzpomíná na svého otce, který ho ujišťoval, že „roky po osmdesátce byly nejradostnější dekádou jeho života. Měl pocit – a já se tak začínám cítit také -, že se jeho duševní život a perspektiva nezužují, nýbrž naopak rozšiřují.“

V nejkratší stati Můj život, kterou psal o rok později, kdy se musel vyrovnat s diagnózou o četných metastázích, ačkoliv se cítil docela zdráv. „Neznamená to však, že jsem se životem hotov. Naopak, intenzivněji žiji a v čase, který mi ještě zbývá, chci prohloubit svá přátelství a rozloučit se s těmi, které miluji, víc psát, cestovat, budu-li mít sílu, dosáhnout nového stupně pochopení a vhledu.“ „Najednou pociťuji zřetelný cíl a perspektivu. Není čas na nic nepodstatného.“

Z eseje Moje periodická tabulka prvků vyvěrá radost z možnosti naplno prožívat vše, oč se vždy zajímal a co ho těší včetně údivu nad zářící hvězdnou oblohou „Vnímal jsem krásu nebe a nedílně s tím i pomíjivost – a smrt.“

Knihu uzavírá Šabat, část, kterou považoval za své vyznání a do níž vložil všechnu energii, lásku, pokoru i vděčnost. Při úvaze nad otázkou, co znamená žit dobrý a smysluplný život, seznává, že jde o dosažení vnitřního míru. Jako když o šabatu, dni odpočinku „člověk cítí, že jeho dílo je hotovo a může si s klidným svědomím odpočinout.“

Dybbuk 2016, 64 s.

Dana Vondrášková