eSeznam.cz

V 8. století sám císař Karel Veliký poručil, ať jsou na císařských dvorech a v zahradách kromě ozdobných rostlin pěstovány i ty léčivé. Císař a král český Karel IV., kterého jeho poddaní nazývali otcem vlasti, který dokonce vyhrál i anketu „Největší Čech“, kromě jiného daroval svému lékárníkovi Angelovi pozemek, který byl určený k pěstování vonných a léčivých bylinek. Stalo se tak ve 14. století. Zmíněný pozemek stál v místech, kde dnes stojí hlavní pošta v pražské Jindřišské ulici. Tato zahrada byla nazývána Andělskou. Rád do ní chodil i syn Karla IV., Václav IV. Dokonce i jeden z nejslavnějších renesančních italských básníků Petrarca v ní byl.

Teprve od 13. století začaly vznikat první lékárny. V 16. a 17. století se pak lékárnictví začalo rozvíjet. I církev pochopila, že je to skutečně výnosný obchod. Proto se také ve velkém začaly vyrábět léky právě v klášterech. Drogy z cizích zemí se dočkaly velkého ocenění. Takovou drogou byla třeba chininova kůra a později i opiový extrakt. Samozřejmě, že i tentokrát stanoviska církve pružně podlehla alespoň částečné změně. Tak, jak tomu bylo pokaždé, když chtěla získat nějakou tu výhodu. Pokud však šlo o zásadní otázky, v těch zůstávala stále dogmatická. Dělala všechno proto, aby ji léčitelství nepřipravilo o autoritativnost a udržovala náboženské temno. Tolerovala pouze takové novoty, které jí přinášely užitek.

Aby poznatky z lidového a oficiálního léčitelství nezanikly, zapisovalo se je právě do herbářů a receptářů. Jejich autorům však chyběly hlubší chemické, fyziologické i terapeutické znalosti. Za nejstarší český herbář vděčíme litomyšlskému lékaři J. Černému. Jeho dílo „Knieha lékařská“ vznikla v roce 1517. Je v ní řeč přibližně o 380 bylinách. Druhý velký herbář pak vydal Adam Zálužanský ze Zálužan. Nebylo by správné nezmínit i rektora Pražské university Mistra Křišťana, který také napsal knížky o léčivých rostlinách.

Pověst nejslavnějšího herbáře si vysloužil Matthioliho herbář, který celkem opakuje staré údaje. Prvního překladu tohoto herbáře se ujal Tadeáš Hájek z Hájku. Vyšel v Praze v roce 1562. Informace, které jsou v této knize obsažené, dokazují, že tehdejší lidé léčivou rostlinu nedařili nijakou kritikou. Našli se i takové rostliny, jejichž účinky byly doslova zázračné. K takovým bylinám patřila třeba šalvěj, zeměžluč nebo drosera. Šalvěj údajně pomáhá až proti 99 nemocem a člověk, který tuto bylinu užívá, neumírá. Zeměžluč zase dokáže zahřívat, stahovat, vysušovat, tišit bolest. Ohromení je díky ní poloviční, pomáhá proti třesení, proti padoucnici, chcete-li epilepsii, proti suchosti žil. Uvolňuje zacpaná játra i slezinu. Zrak je díky této rostlině ostrý, hojí rány, odvádí stolici, ba i s cholerou dokáže zatočit apod. Stejnou moc mají prý všechny rostliny, jejichž květy mají červenou barvu.

Cena starých herbářů je historická. Jejich součástí jsou i domněnky vědců a to jak starověkých, tak i středověkých. Nechybí v nich ani některé zkušenosti lidového léčitelství. Představte si, že ačkoliv lidé žili v různých zemích, které byly od sebe různě vzdálené a podmínky pro život v těchto zemích byly téměř stejné, prostředky, kterými se léčilo, byly také skoro stejné. Proti bolesti se všude užívalo mléčné šťávy z makovic. Kostivalem se léčily zlomeniny. Ten, kdo chrápal nebo trpěl zánětem v krku, prosil o pomoc plicník lékařský. Plicní oubytě si brali do parády šalvěj a mléko. Stačí napsat slovo lýkovec, a každého hned napadne, že se jednalo o dávidlo. Když se ženy chtěly zbavit neplodnosti, koupaly se v lázni z jalovce, routy, kozlíku, fenyklu, kamejky, majoránky, či z třísloviny. Stačilo připavit směs z měsíčku, divizny a másla, a lék proti kašli byl na světě. Březová šťáva si také získala velkou oblibu. Jarní záře údajně přecházela z břízy na ženu.

Lidé měli k léčivým bylinám nesmírnou úctu a vážili si jich. Byliny, které ulevovaly od nemocí, dostávaly za odměnu od prostého lidu velmi krásná, ba dokonce poetická jména. Tato jména byla odlišná ve všech zemích a zvláštní. Některé léčivky byly křehké, nadýchané, voňavé a sladké, přesto jejich názvy zněly nelibě. Ještě jiné byliny byly pojmenovány podle nemocí, proti kterým pomáhaly. Například jaterník hojil játra, srdečník srdce, plicník plíce atd. V názvech bylin se také objevovala jména zvířat. Mluvíme o rostlinách jako třeba hadí mlíčí, kozí noha, koňské kopyto, psí jazyk apod.

Prostý, nevzdělaný člověk, který měl však víru, často považoval své uzdravení nebo zlepšení svého zdravotního stavu za zázrak. Cítil, že v rostině je nějaká síla, kterou jí dává jednak země, a jednak paprsky slunce a hvězd. Do okruhu bolesti a uzdravení, do okruhu zrození a smrti se dostalo mnoho pohádkové poezie, lyriky, dramatičnosti, ba i čaromoci a kouzel. Stejně jako do národních písní, vyprávění a pranostik. Prostí lidé si představovali, že o svatojánské a fílipojakubské noci mají byliny kouzelnou moc. Že o svatojánské noci kvete zlaté kapradí. Věřili na skřítky, strašidla i čerty. Během těchto nocí lidé pociťovali krásný strach, a zároveň úžas. Věřili také ve velká tajemství. Chtěli nadpřirozené bytosti poslouchat, protože díky této poslušnosti jim svítala naděje i příslib štěstí. Lidé sbírali léčivé rostliny pouze v určitých denních nebo nočních dobách. Bylo tomu tak proto, že lidé věřili, že tyto rostliny mají nadpřirozenou moc.

Důvěra, kterou naši předkové měli k bylinám, skutečně neznala mezí. Není však vhodné vysmívat se této důvěře. Vždyť právě taková důvěra často způsobila, že se nemocný uzdravil. Jeho víra ho zkrátka uzdravila.

Krystyna Kędziorová