eSeznam.cz

Když spisovatel Sir Arthur Conan Doyle, který byl kromě toho i lékařem, politikem, a samozřejmě i vlastencem, psal knihy o Sherlocku Holmesovi, nejspíš neměl ani tušení, že právě tato postava mu zajistí nesmrtelnou slávu. Žádný jiný hrdina tohoto autora nedosáhl takových úspěchů jako právě tento soukromý detektiv. Tento muž řeší své případy od druhé poloviny 19. století až do počátku 20. století v pozadí ustupující tradice viktoriánské Anglie. Spisovatel prostřednictvím těchto knih navíc vyjadřuje obavy z možného příštího chaosu i dobový obdiv k vědeckým objevům. Není divu, že tyto objevy se promítaly i do dedukce Sherlocka. Čtyři romány a padesát šest povídek, tak obsáhlé je dílo, které pojednává o Holmesovi. Uveřejňování se pak toto dílo dočkalo v letech 1887 až 1927.

Ti, kdo se domnívají, že Arthur Conan Doyle se ve své tvorbě věnoval pouze detektivnímu žánru, jsou na velkém omylu. Detektivky ho bezesporu nejvíce proslavily a díky nim získal i peníze, ale psal také science fiction i další druhy literatury. A on sám považoval za důležitější svoji „vážnou“ literaturu.

Postavu Holmese vytvořil autor podle skutečné postavy. Člověkem, který se stal vzorem pro zmíněného hrdinu byl doktor Joseph Bell. Jednalo se o chirurga, který také Doylea učil na univerzitě. Další inspirací pak pro něj byl detektiv C. August Dupin z detektivek Edgara Allana Poea. Když už mluvíme o Sherlocku Holmesovi, nebylo by fér, kdybychom si nevzpomněli také na detektivovu pravou ruku, doktora Watsona. Tuto postavu charakterizuje skutečné porozumění, se kterým chodívá ruku v ruce úžas, ale také hněv a poněkud těžkopádný zdravý rozum.

Sir Arthur Conan Doyle nebyl jediným spisovatelem, který o slavném detektivovi psal, byl však prvním. Holmes se objevil ještě v dílech dalších autorů v mnoha knihách. Je naprosto jasné, že taková postava nemohla ujít pozornosti filmařů a televizi. Ale ani rozhlas, divadlo, a dokonce ani počítačové monitory nebyly a nejsou k Sherlockovi lhostejné.

Bodejť by taky ne. Vždyť tento jeden hrdina reprezentuje tolik lidských typů a povah. Je asketou, a zároveň sportovcem. Je to vědec i citlivý umělec. Na jedné straně nepřítel žen, který však dovede být uhlazeným džentlmenem. Tento morální arbitr, zároveň „užívá drogy“. Zastupuje zákon, ale také jej bere do svých rukou.

Díky autorově, řekněme, důkladnosti, známe i adresu slavného detektiva. Bydlel v Londýně na Baker Street 221b. Byl podnájemníkem paní Hudsonové. Tento dům skutečně existuje. Co jiného by z něj nyní mohlo být než muzeum Sherlocka Holmese.

Nejvíc případů, konkrétně padesát šest, zapsal právě doktor John Watson, který byl nejen Holmesovým spolupracovníkem, ale především nejlepším přítelem. Detektiv osobně popsal dva případy. Další dva pak byly napsány ve třetí osobě. Přesto však neznáme všechny případy, nýbrž pouhých pár. Jelikož tento detektiv jich vyřešil víc než dva tisíce! To je opravdu úctyhodné číslo, viďte? Možná vás překvapí, že Sherlock nebyl jedináček. Jeho bratr Mycroft byl o sedm let starší než on. Ačkoliv, jak už bylo výše uvedeno, se slavný detektiv uměl chovat jako skutečný džentlmen, žádnou ženu nepotkalo to štěstí, aby se stala paní Holmesovou. Vědělo se o tom, že jeho postoj k ženám je rezervovaný. Pouze v případě zpěvačky Ireny Adlerové tomu bylo trochu jinak. Že se této ženě nepodařilo získat detektivovo srdce, to není tak jisté. Možná, že ano. Kdo ví. Jisté však je že si ji Sherlock nevzal. Postava Ireny Adlerové se objevila v příběhu „Skandál v Čechách“.

Co se týče Holmesových koníčů, tak mezi těmi jednoznačně vedla dýmka, kterou detektiv tak rád kouřil. Také velmi rád hrál na housle. A když neměl co na práci, s oblibou dělal chemické pokusy. Poznat tuto postavu není opravdu nic těžkého. Kromě dýmky ho prozradí lupa, která patří k výbavě snad každého detektiva, proto nesmí chybět ani takovému detektivnímu géniovi. A také kostkovaná čepice, kterou Holmes nosil na hlavě.

V povídce „Poslední případ“ z roku 1893 došlo k setkání Sherlocka Holmese a profesora Moriartyho, který byl největším rivalem slavného detektiva. V tomto případu se Holmes utopil ve vodopádu. Světové veřejnosti se to však velice nelíbilo a nezamlouvalo. Dokonce i samotná královna prohlásila, že jí není po vůli ztráta oblíbeného hrdiny viktorianské literatury. Jenže co se jednou napsalo, to se napsalo. Tlak veřejnosti byl však opravdu velký. Takže Doylemu nakonec nezbylo nic jiného, než v roce 1903 prohlásit, že Sherlock holmes dokáže přelstít i smrt a napsat povídku „Prázdný dům“. Díky této povídce se fanoušci dočkali návratu svého oblíbence. Ani dnes není po celém světě málo takzvaných holmesologů, tedy věrných fanoušků nejslavnějšího detektiva všech dob.

Krystyna Kędziorová