eSeznam.cz

Taková šička krojů se specializovala na zhotovování svátečního oblečení a to hlavně pro sedláky a selky. Aby mohla tuto práci provozovat, musela nejenom dokonale ovládat svoje řemeslo, ale také přesně znát ve své domovině všechny kroje, protože každá oblast měla svůj vlastní kroj, který se značil zvláštním střihem, specifickými barvami a ozdobami. Velmi náročné je třeba našívání mnoha stužek a lemovek, které se i v současné době musí dělat ručně. Stůčky látky se ukládaly do skříně nebo do truhly a byly tak chloubou každé selky. Vlna pocházela z vlastních ovcí a len byl zpracováván na vlastním poli a selka za pomoci děveček upředla z těchto surovin přízi. Utkané a vybělené lněné látky poté čekaly na hbité a dovedné ruky švadlen. Vyvalchované vlněné tkaniny zpracovával krejčí, který měl specializaci na šití lodenových oděvů, což bylo nezničitelné oblečení hospodáře. A tak jednoduché tmavé šaty rolníků se postupně mohly měnit v barevné sváteční kroje. A muži, kteří si vydělávali na živobytí v cizině, přinášeli na venkov nejenom peníze, ale i novou módu.

Šicí potřeby jako jsou nůžky, náprstky se obvykle dědily z generace na generaci a byly často bohatě zdobené. A v současné době patří mezi vyhledávané sbírkové předměty. Taková šička krojů má ve své dílně i dnes připraveny cenné poklady, jsou to: měkce splývavé vlněné látky, jemně tkaný len, hustý loden, blýskavé hedvábí, lesklé satény, drahé brokáty, tenoučké paličkované krajky, sametové stuhy různých barev a šířek a krabičky plné knoflíků, kroužků a háčků.

Krojové sukně jsou pěkně široké a mívají mnoho úzkých, těsně vedle sebe ležících skladů. Často bývají také plizované: sklady se složí, přišijí, změkčí, přitlačí, vysuší a pak teprve se díly sukně sešijí dohromady. Výstřih a okraje rukávů krojové blůzy byly často zdobeny háčkovanými nebo paličkovanými krajkami. Krajkářky, ke svému řemeslu potřebovaly pár nástrojů a surovin, ale především hodně trpělivosti a výborný zrak. Jejich nejdůležitějším nástrojem jsou dřevěné paličky s navinutou lněnou přízí, válečkovitý polštářek (herdule), a hodně špendlíků. Špendlíky se zapíchají podle šablony do polštářku a potom se příze navzájem kříží a omotává kolem špendlíků, až postupně vznikne malé umělecké dílo. Zvláštní péči věnovaly švadleny přední části živůtku. Zdobily jej hedvábnou stuhou a napříč položenou zlatou lemovkou. Na živůtek, krátký a těsně přiléhající horní díl ženského kroje švadleny našívaly sametové stuhy. Podle počtu a způsobu našití a podle barvy je možné poznat, z které oblasti kroj pochází a zda je žena ještě svobodná. Vdané ženy měly na živůtku stužky jiných barev než svobodná děvčata.

V polovině 19. století zasáhlo do života krejčích i švadlen velmi výrazné rozšíření šicího stroje. Zpočátku tyto stroje dokázaly šít pouze rovným stehem a stroje, které umí olemovat knoflíkovou dírku, přišly na trh mnohem později. Strojové šití má několik předností a to, že je rychlejší a švy jsou úhlednější a trvanlivější. Švadlena specializovaná na lidové kroje však dodnes často šije ručně, aby nepoškodila jemné hedvábí, lemovky a krajky.

A kde všude se kdysi chodilo v kroji? Kroj nesměl chybět na různých církevních slavnostech, na svatbách, pohřbech, ale i nedělní návštěvy kostela, nebo důležité společenské události tam všude se lidé oblékali slavnostně a tedy do krojů. Kulturní spolky například hudební a taneční soubory se i v současné době stále více snaží o zachování a oživení tradičních krojů.

Karin Šimovcová