eSeznam.cz

I v této reklamě bylo vždycky zmíněno, že čtení mimo jiné rozvíjí dětskou fantazii. Pokud jste tedy náhodou byli takovými rodiči, kteří své dítě okřikli a napomenuli, ať raději myslí na něco reálnějšího, důležitějšího a prospěšnějšího, sotva řeklo, že si něco představuje, nedělejte to už víckrát. Raději se zeptejte, co si váš potomek představuje, projevte o tuto věc další zájem a nakonec ho pochvalte, že si něco takového umí tak krásně představit. I tato snaha porozumět dětské fantazii jistě přinese své ovoce.

Dětskou fantazii není vhodné vnímat jako nějakou nemoc, kterou děti trpí. Tak tomu vůbec není. Právě naopak. Fantazie je zdravá a děti ji potřebují k životu i k vývoji. Všichni přece víme, že během dětství a dospívání se vyvíjí nejen tělo, ale i rozum a duše. Také díky fantazii se naši nejmenší naučí soustředit se, ovládat samého sebe. Navíc fantazie přispívá k rozvoji jejich emoční inteligence, dokonce i pružných reakcí. Myslím, že to jsou dostatečné a postačující důvody k tomu, aby rodiče místo krocení a omezování představivost svých dětí chránili a podporovali. Rozvoj dětské fantazie většinou začíná rozvíjet, už když je dítěti kolem roku a půl. Ve svých osmnácti měsících už dokáže mamince nabídnout skleničku s nápojem, která samozřejmě reálně neexistuje a dítě ji vidí pouze očima vlastní představivosti. Jeho hranice mezi skutečností a fantazií totiž ještě nejsou pevně vytvořené. Mezi třetím a čtvrtým rokem života je dítě schopné dát předmětu jiný význam, než jaký je jeho skutečný. A tak udělá třeba z povlaku na polštář Batmanův plášť, pomocí banánu někomu zatelefonuje a písek se v jeho rukou rázem promění v sůl. Vrchol tohoto rozvoje pak nastává mezi třetím a pátým rokem života. Prvotní projevy představivosti mají co dělat s procesy vnímání. Až se dítě naučí mluvit, znamená to pak velký pokrok pro fantazii. V době, kdy dítě chodí do školky, se jeho fantazie nejčastěji týká her. Mluvíme zde především o výtvarné činnosti a stavění čehokoliv. Mnozí se domnívají, že právě v tomto věkovém období, je dětská fantazie nejvyvinutější. Jistí odborníci ale zastávají názor, že lehkost, se kterou ve zmíněné době dítě kombinuje obrazy, je důkazem spíš toho, že ještě příliš nezná skutečnost. V pěti letech nastává další fáze rozvoje her dítěte. Hry jsou bohatší o rodinné nebo předškolní zkušenosti. V té době už se z her stávají scénky. Z těch se postupem času vyvinou skutečná divadelní představení.

Před pár lety popsal psycholog Zdeněk Matějček příběh malého kluka, který se cítíl být motorkou. Skoro pořád vrčel a než se dal do nějaké činnosti, bylo zapotřebí, aby ho maminka našlápla a nastartovala. Po čase jí z toho pořádně bolela noha. Chlapec však své chování nezměnil. Matka tedy vyhledala odbornou pomoc, právě již zmíněného pana profesora. Tento profesor se setkal i s případem jiného kluka, který zase pořád hovořil se svým vymyšleným bratrem. Prosil rodiče, ať jeho fiktivnímu sourozenci kupují zrovna takové oblečení, jaké kupovali jemu. Totéž platilo i o kyblíku na písek a náklaďáku. Bylo naprosto samozřejmé, že fiktivní bratr sedával s rodinou u jednoho stolu a musel dostávat oběd. Maminky obou chlapců se domnívaly, že jejich synové trpí halucinacemi nebo nějakou poruchou. Zdeněk Matějček je však ujistil, že tomu tak není těmito slovy: „Kdepak halucinace, kdepak porucha! Děti mají jen krásnou fantazii. Ať si ji užijí, než přijde škola a sezení s rukama za zády.“ Kromě toho tento psycholog a profesor napsal následující věty: „Děti v předškolním věku si hrají na cokoli. Jejich repertoár může být velmi bohatý. Zdrojem inspirace jsou pro ně především dospělí z nejbližšího okruhu. Budou-li se rodiče pozorně dívat na hry svých dětí, mohou v nich objevit své vlastní projevy, postoje a zlozvyky, vychovatelské přehmaty i své osobní ctnosti a nectnosti.“

Rodiče by však měli být opatrní, pokud dítě začne mít ze své fantazie strach. Jakub, který je dnes již dospělým mužem a programátorem vzpomínal, že jako dítě téměř upadal do kolapsu, když měl přejít kolem popelnice. Neměl však strach z té nádoby na odpadky, nýbrž z herce Josefa Dvořáka, který by mohl na něj odtamtud vyskočit. A proč měl jako malý právě takovéto potíže? Na to odpověděl pan Jakub následovně: „Já vlastně ani nevím, jak jsem k tomuhle konkrétnímu strachu přišel. Nikdy mi nesedli ti Dvořákovi vodníci, strašili mě víc než čerti nebo ježibaby. Navíc byl můj děda hodně veselá kopa a zdatný mystifikátor a neustále vymýšlel nějaké historky, jako že mi někde něco naroste, něco na mě odněkud vyskočí... O Dvořákovi sice nikdy nemluvil, s popelnicemi ale fórky dělal, takže se mi to v hlavě nějak takhle poskládalo.“ Po nějaké době rodiče Jakuba přišli na to, že se skutečně jedná o vážnou věc. Jako dítě totiž panikařil skoro vždycky, když měl jenom jít ven. A jak na jeho strach nakonec jeho rodiče vyzráli? O tom pan Jakub vyprávěl následující: „Nakonec to vyřešili tak, že táta jednoho dne přivezl na víkend z práce popelnici, zrovna jim tam dávali nové, a napěchovali mi ji dárky, našel jsem tam fotbalový míč a tašku s bonbóny a ještě pár věcí. Od té doby to se mnou bylo postupně lepší a lepší.“

Je všeobecně známo, že dětská fantazie nezná mezí a to, že s ní často má co dělat i strach, není nic neobvyklého. Rozhodně není vhodné, když rodiče takový strach podceňují. Názor doktora Jana Lebla na tento problém je takový: „Děti si ve své fantazii ověřují nové životní zkušenosti, a to jak ve svých představách, tak v reálné hře. Ta může odrážet vnitřní problémy dítěte, jako je nejistota v mezilidských vztazích i potlačená agrese. Děti si vymýšlejí imaginární přátele, často ale trpí nočními děsy a bojí se strašidel.“ V knize „Růst a zrání vašeho dítěte“ Lebl varuje: „Předškolní děti se mohou bát představ a snů.“ Dále vysvětluje: „Okolí vnímají především egocentricky, ve vztahu k sobě. Často mylně chápou vztah příčiny a následku. Pokud se rodiče naučí tyto projevy jejich dosud nezralého vnímání světa správně rozpoznat, mohou svým dětem pomoci překonat zbytečné obavy.“

Moc bych přála všem dětem, aby jim jejich fantazie nedělala žádnou neplechu a pouze jim zpříjemňovala život. A vy rodiče, snažte se vaše děti pochopit i v tomto směru. Nezlobte se na ně kvůli tomu, že si pořád něco představují, ale radujte se z toho, že to dovedou. A kdyby snad přece jenom vaše dítě jeho fantazie někdy strašila, uklidněte je a ujistěte, že se nemají čeho bát, protože vy je před každým strašidlem ochráníte.

Krystyna Kędziorová