eSeznam.cz

Když někoho čeká něco důležitého a významného, obvykle se na to připravuje. Proč se také nepřipravit na první vysvědčení svého dítěte? Kdo ví, možná, že rodiče dětí, které půjdou do první třídy po prázdninách, ale i rodiče starších dětí najdou v tomto článku něco zajímavého.

Čas utíká tak rychle, že mu člověk někdy jen ztěží může stačit. Sotva se rodiče stačili vzpamatovat z toho, že se z jejich dítěte stal školák, už přišel další významný den, kdy dítě přineslo ze školy své první vysvědčení. Je to pro něj nesmírně důležitá chvíle a napjatě čeká, co na to rodiče řeknou. Možná by se někomu mohlo zdát, že všichni rodiče reagují na vysvědčení stejně. Ne vždycky tomu však tak bývá. Už jenom proto, že se lidé vždycky něčím od sebe liší a dva úplně stejní lidé na světě zkrátka neexistují. Takže i v lidských reakcích bývají rozdíly.

Poslední den ledna je pro prvňáky ve znamení velké neznámé. Už od rána jsou jako na trní. Nemohou se dočkat, až konečně dostanou své vytoužené první vysvědčení. Je naprosto jasné, že k tomu významnému dnu patří i velká dávka zvědavosti. Každé dítě chce přece vědět jaké známky se objeví na jeho vysvědčení. Nesmíme však zapomínat, že systémy hodnocení jsou v různých školách různé. Já osobně si dodnes pamatuji, jak moje první pololetní vysvědčení vypadalo. Byla to velikánská jednička přes celou stránku. Stejnou velkou známku tehdy dostali všichni mojí spolužáci. U prvňáků se to tak dělávalo pak ještě hezkých pár let. Časy se však změnily a dneska už se i na první pololetí píší na vysvědčení známky za každý předmět zvlášť. Když se nad tím zamyslím, zdá se mi, že je to možná i trochu škoda. Vzpomínám si, že když se to stalo poprvé, tak z toho děti byly zklamané, protože se na tu velkou jedničku zkrátka těšily. Kromě vysvědčení děti nosí v současnosti domů také slovní hodnocení.

Na ten slavnostní okamžik, kdy se poprvé chlubilo svým vysvědčením, by mělo dítě vždycky vzpomínat jenom v tom nejlepším. Úkolem všech rodičů je zařídit, aby tomu pak skutečně bylo, a to bez ohledu na to, jak se hodnotí ve škole, kterou jejich potomek navštěvuje. Pochvala za známky bude jistě pro něj motivací k další snaze a usilovné, a svědomité práci ve škole. Předem dítě strašit nebo mu dokonce vyhrožovat, jaký trest ho čeká, když známky nebudou zrovna nejlepší a podle představ, a očekávání, by byla snad ta největší chyba, jaké by se rodiče mohli dopustit. Dítě by si pak mohlo začít připadat jako méněcenné. Mohlo by začít chodit do školy s nechutí a možná by se mu tam mohlo líbit méně než dřív. A to přece žádný rodič nechce. Málokdy se však stane, že na prvním vysvědčení je jiná známka než jednička.

Dospělý dostane v práci výplatu, i dítě si zaslouží nějakou odměnu za toho půl roku stráveného ve škole, však se tam také něco nadře. Při výběru vhodné odměny nezapomeňte na pečlivost. Neříkám, že dítě by za vysvědčení mělo dostávat zrovna peníze. Navíc takovému prvňáčkovi stejně udělá radost spíš něco jiného. Měl by dostat něco, čeho si bude vážit a na co bude dlouho vzpomínat. Dostane-li dítě za vysvědčení čokoládu, či bonbóny, které jim kupujete i při běžnějších příležitostech, existuje riziko, že dítě bude mít pocit, že jste jeho školní výsledky neocenili dostatečně. Z odměny za vysvědčení by se mohla nakonec stát i rodinná tradice, která se bude opakovat a dělat radost nejen dítěti, ale i vám. Nikde přece není psáno, že dítěti musíte za vysvědčení dát nějakou věc. Váš dárek může mít třeba podobu návštěvy aqaparku, společného výletu, filmu v kině nebo představení v divadle. Můžete svého potomka také vzít na večeři a do cukrárny, ať si pochutná a nabere sílu na další učení. Ale já vám samozřejmě nechci do ničeho mluvit. Však vy sami budete nejlépe vědět, co vašemu dítěti udělá radost, protože nikdo nezná vaše dítě tak dobře jako jeho rodiče.

V případě známek, které se objeví na vysvědčení, má rozhodující a poslední slovo třídní učitelka. Nyní vám prozradím, co si o prvním vysvědčení myslí paní učitelka Lucie, která učí na jedné ze základních škol v Praze. Její názor je následující: „V naší škole hodnotíme známkami každý předmět zvlášť, ale já osobně jsem pro hodnocení slovní. Sice je pro pedagoga obtížnější, zato vhodnější pro děti. Ale troufám si říct, že naše společnost, tedy spíše rodiče, nejsou na tento systém hodnocení ještě zcela připravení. Mají naopak tendenci srovnávat, myslím tím ono známé: ‚A co dostala Anička?‘ ‚No, někdo dostal jedničku, tak ty jsi ji přece taky mohl mít.‘ Známkování v prvním pololetí je pro mne to nejhezčí, když vidíte ty nadšené oči. Toto vysvědčení vnímám také jako symbolické, a především podněcující, proto dávám všem jedničky. Přistupuji k němu tak, stejně jako většina učitelů, aby každého žáčka motivovalo do dalšího studia.“

Opravdu bychom měli děti za vysvědčení spíš chválit než kárat. Vždyť i současní firemní manažeři se řídí zásadou: „více cukru, méně biče.“ Děti se totiž často bojí víc přísných trestů, nejrůznějších zákazů, křiku a ponižování, než samotných známek na vysvědčení. A to netvrdím já, na to upozorňuje a zároveň před tím varuje sdružení Linka bezpečí. Já doufám, že včera rodiče své děti pořádně pochválili a po zásluze odměnili za vysvědčení. A ti, kteří to ještě neudělali, to co nejdřív dohoní. Teď nemluvím jenom o prvňáčcích, kteří se pochlubili samými jedničkami, ale všechny školáky a studenty. Nevyjímaje ty, jejichž známky byly třeba horší. Chápu, že někdy je třeba dítěti dát najevo, že by mohlo v té škole trochu přidat. Udělejte to, ale citlivě. Kromě toho si uvědomte, že je spousta dětí, kterým třeba jejich zdravotní stav vůbec nedovoluje chodit do školy a učit se, a přesto jsou na světě a jejich rodiče je mají rádi. Tak i vy přesvědčte své dítě, že jeho známky, ať už by byly jakékoliv, na vašem vztahu k němu nic nezmění. Že ho budete mít pořád stejně rádi a i když nebude zrovna premiant, tak pro vás bude vždycky ten nejlepší.

Krystyna Kędziorová