eSeznam.cz

Dítě se třeba může v koupelně dobrovolně zranit. Pochopitelně se vám pak k tomu nebude chtít přiznat, protože sebepoškozování je přísně tajné. Bohužel se k němu mladí lidé uchylují častěji, než se zdá. Po takovém „zákroku“ zůstanou na jejich tělech stopy v podobě jizev. Tyto jizvy bychom měli brát jako posly, kteří oznamují, že s dítětem není něco v pořádku, a že potřebuje pomoc.

Když si představíte, že by byl někdo schopný sám sobě ublížit, dobrovolně se pořezat tak moc, že by až krvácel a zůstaly by mu hluboké jizvy, zdá se to nepochopitelné, viďte? Psychologové a psychiatři se však takovými problémy nezabývají zrovna zřídka a jejich pacienty bývají v tomto případě zejména mladí lidé. Osoby, o kterých mluvíme, patří navíc k té lepší, chcete-li šťastnější skupině lidí, kteří se dokázali odhodlat a psychiatra, či psychologa navštívit. Existují však i další, kteří stále dávají přednost žiletce před odbornou pomocí. Teď se nasouvají otázky typu: „Proč to ti mladí vůbec dělají?“ nebo „Copak ti mladí už nemají žádný pud sebezáchovy?“ Kdekdo by si mohl pomyslet, že k takovému jednání musela mládež dohnat nějaká neobvyklá a hrozná událost. Jenže chuť sebepoškozování často vyvolávají naprosto běžné každodenní starosti. Tito lidé mají zkrátka „Jenom“ pocit, že nejsou dostatečně milováni, jsou nejistí, proto se v jejich hlavách objevují myšlenky na smrt. Nechtějí se ale s tím nikomu svěřit. O takových osobách by se dalo říct, že jsou živým důkazem toho, že zdání může někdy klamat. Navenek totiž působí zcela normálně a vesele. Bývají oblíbeni, mají také úspěchy a nikoho, kdo by se na ně podíval, by zřejmě ani nenapadlo, že jim něco chybí ke štěstí a že jsou v podstatě velmi zoufalí.

Nyní se seznámíme s dívkou jménem Veronika, která si dokázala přiznat, že má problém se sebepoškozováním a promluvit o něm. Veronika tvrdí, že krev a bolest ji uklidňují. Problém začal, když jí bylo patnáct, dokonce možná téměř šestnáct let. Ve škole byla úspěšnou premiantkou. Snad jediné co neměla, byli sourozenci. Přesto se najednou doma přestala cítit dobře. Nemohla tam vydržet. Není divu, když se její rodiče hádali. Křičela na ně a snažila se je usmířit. Dopadlo to však tak, že ji otec poprvé v životě uhodil. Dívka se zavřela v koupelně, tam se jí poprvé v hlavě zrodila ta hrozná myšlenka. Nejspíš to bylo právě pořezat se žiletkou. Ale nejsem si tím úplně jistá. Jístě však je, že z myšlenky se stal čin, který ji uklidnil... Otec se sice omluvil, pokusil se napravit, co pokazil a s dcerou se dokonce usmířil. Ale ještě párkrát Veronika zopakovala to, co poprvé udělala tenkrát. Když si toho všimla matka Veroniky, začala dceru poučovat, že to, co dělá není dobré a že to dělat nesmí. Ujišťovala ji, že se všechno v dobré obrátí. Výsledek byl pouze takový, že se dívka začala pálit vařící sprchou na místech, kde máma nemohla nic vidět. Cítila pak díky tomu úlevu a náramný klid. Později si začala připadat jako zbabělec, potřebovala si dokázat, že se nebojí, takže opět došlo na žiletku i na nůž. Nikdo to neodhalil. Situace mezi rodiči Veroniky se vyřešila rozvodem.

Její matka si našla nového přítele, čekala s ním dítě. Tehdy už byla dívka plnoletá. Nevlastní otec se k ní sice nechoval nijak zle. Oba tátové o ni jevili zájem a rádi jí plnili její přání. Od sebepoškozování jí to však nepomohlo. Obrat k lepšímu nastal teprve, když si Veronika našla kluka. Nechtěla, aby věděl o jejich potížích, proto toho nechala, i když vlastně jen částečně. Jejich vztah trval přibližně šest měsíců. Během nich se dívka sice neřízla, ale párkrát se spálit, tomu „neodolala“. Jednou se svému příteli přece jenom se vším svěřila. On situaci řešil mnohem lépe než rozchodem, začal na svoji holku dávat pozor. Veronika se obešla bez pomocí žiletky dalších pár měsíců. Definitivně vyhráno bohužel nebylo. Jednou se pohádali a ona se znovu řízla. Bylo jí jasné, že její přítel to nenechá jen tak, že o tom bude chtít mluvit a že dojde k další hádce. Chudák holka si však nemohla pomoct. Tentokrát už to skončilo rozchodem. Veroničin přítel prohlásil, že s bláznem nebude, že by jednou podřízla i jeho... Nedokázal ji zkrátka pochopit. V roce 2010 se Veronika ještě řezala. Byly chvíle, kdy měla chuť s tím válčit. Nastávaly ale i takové okamžiky, ve kterých už toužila jenom po smrti a na všechno kašlala. Antidepresivům a ostatním lékům se však chtěla raději vyhnout. Zdálo se jí, že na tom pořád ještě není tak zle. Teď byste jistě rádi věděli, jak to s ní dopadlo. Na tuto otázku bohužel odpověď neznám. Zato vám mohu prozradit, co jí poradil odborník, psycholog Mgr. Marian Bartoš z Psychoterapeutického centra Řipská.

Tento odobrník nejdříve uvedl, že Veronika zdaleka není jediná, kdo prožívá takový příběh a že jako psycholog a psychoterapeut poměrně často řeší podobné případy. Dále potvrdil, že problém se sebepoškozováním mívají mívají obvykle dospívající lidé nebo mladí dospělí, u kterých se nezřídka střídají tytéž prožitky, jako například vnitřní napětí, beznaděj, prázdnota, zoufalství nebo myšlenka na tomto světě vůbec nebýt. Ujistil dívku, že sebepoškozování není vhodným řešením problému a úleva, kterou způsobuje, netrvá věčně. Když se na to podíváme dlouhodobě, zjistíme, že se ve skutečnosti jedná o způsob, jak nahromaděné napětí a energii obracet proti sobě a ubližovat si tak. Pan psycholog také uvedl jednu velmi moudrou a důležitou větu. A sice, že všechno má svůj důvod a ani sebepoškozování tedy nevzniká jen tak z ničeho nic. Za nejčastější příčinu vzniku zmíněného problému odborník považuje konfliktní rodinné vztahy a výchovu, ve které dítěti není poskytován dostatek jistoty, podpory, pochopení, ale také tam, kde ve výchově chybí pevné hranice.

Následující rady dal sice psycholog Veronice, ale myslím, že se budou hodit každému, kdo bojuje nebo by alespoň chtěl bojovat se stejným nebo podobným problémem. A jak z toho podle názoru psychologa Mariana Bartoše tedy ven? Situace není tak beznadějná, jak se může zdát. Především je třeba najít v sobě dostatek motivace a odvahy měnit svůj život. Pak je možné léčit se pomocí psychoterapie. Psychoterapeutických přístupů není zrovna málo. Každý terapeut má svůj vlastní osobitý styl. Terapeutický vztah má však i společný rys, kterým bývá bezpečný prostor. Tento prostor umožňuje pacientovi, aby se postupně krok po kroku učil rozumět samému sobě. Dozví se také, jak má postupně naplňovat své životní potřeby, jak hledat jistotu a smysl života i smysl mezilidských vztahů. Dále pacient může prostřednictvím psychoterapie zjišťovat, co vlastně může ve svém životě změnit, chcete-li vylepšit. Úleva a klid se pak dostaví a jistě budou trvat déle než při sebepoškozování.

Lidé, kteří z jakýchkoliv důvodů trpí potřebou sebepoškozování, takto hledají pomoc, což už bylo výše uvedeno. Mají pocit, že ji nacházejí. Ve skutečnosti se však jejich problém jenom prohlubuje, jako ty jizvy, které zanechává žiletka, a zhoršuje. Existují zkrátka problémy, se kterými si člověk nedokáže poradit sám. V takovém případě není ale žádná ostuda požádat o pomoc odborníka. Nemusíte se bát, že by nad vámi mávli rukou a poslali vás pryč. Psychologové i psychoterapeuti udělají všechno proto, aby vám bylo lépe. Vždyť od toho jsou tito lidé tady.

Krystyna Kędziorová