eSeznam.cz

Rebelská rivalita má mnoho podob. V krajním případě se otec dostane do hádky se svým šestnáctiletým synem a syn zcela bez zábran otce udeří a srazí ho na zem. Poté se třeba rozhodne, že už není důstojné zůstávat v otcově domě, a proto bez rozmýšlení odejde z domova například hledat si práci. Jiný případ může vypadat tak, že na oko syn vychází s otcem docela dobře, ale svůj vzdor si přenese na školu nebo na ostatní jedince.

V rodinách, kde jsou děti již na vysoké škole, většinou mají rodiče i děti tolik sebekázně, že svůj hněv dokážou ovládat a chovají se k sobě navzájem rozumně. Takové děti sice můžou někde uvnitř pociťovat rivalitu, ale těžko nacházejí argumenty k oprávněným stížnostem na rozvážného rodiče. K soupeření v těchto rodinách dochází podvědomě a to třeba neočekávaným neúspěchem ve škole, i když je dítě hodně inteligentní, k tomu svědomité a ve škole se dosud pyšnilo pouze vynikajícími výsledky. Dospívající poté upřímně sděluje, že neví, proč nemůže studovat a skládat zkoušky. V odborné poradně se tak může přijít na to, že se podvědomě bojí, buď naprostého selhání, a že nikdy nedosáhne takové úrovně rodičů, nebo se bojí, že neúspěchem si rodiče rozhněvá. Neúspěch ve škole bývá pro rodiče nejhorší ranou. Dle studií se zjistilo, že když dospívající opustili školu pro neúspěch a začali pracovat, během let v zaměstnání překonali tak podvědomý strach. Psychoanalýzou bylo odhaleno, že mnozí chlapci, kteří pociťují před svými otci příliš posvátnou hrůzu, potlačují svojí rozmrzelost a přenášejí tyto pocity na své matky a na nich si vylévají svoji zlost za zdánlivé urážky nebo kdykoli je matka o něco požádá. Dospívající dívka nemívá takovou posvátnou úctu k matce jako syn k otci, a proto také její rivalita se projevuje hlavně doma než neúspěchem ve škole.

Pokud se mladí nebouří, nemají vlastně motivaci k tomu, aby odešli z domova a vydali se tak vlastní cestou. Soupeření je zároveň hnací síla pro mladé lidi, aby změnili svět k lepšímu a nalezli nové metody, dělali objevy a vytvořili mistrovská díla v různých oborech umění. A na závěr jedno úsměvné prohlášení neznámého rodiče: „Kéž bych byl jen zpoloviny tak báječný, jak si myslelo moje malé dítě, a jen zpoloviny tak hloupý, jak si myslí moje dospívající dítě.“

Karin Šimovcová