eSeznam.cz

Později byl Ondřej mezi těmi, kdo se zúčasnili misií ke skythským kmenům, jež žili v místech, kde se současně jižní Rusko. Malá Asie a Řecko byly dalšími místy, kde tento světec šířil křesťanství. Měl moc zázračného uzdravování těla i duše. Jednoho domorodce z Nikai zase osvobodil od sedmi zlých duchů. V Thessaloniké se díky němu stal křesťanem bohatý mládenec, který pak začal rozdávat majetek chudým a žebrákům. To se ale velice nelíbilo jeho rodičům. Aby dalšímu rozdávání zabránili, nechali zapálit dům, v němž se jejich syn i s Ondřejem zdržoval. Stal se však zázrak a k uhašení hořící budovy stačila jediná láhev vody. Rodiče se pak pokusili ztéci dům prostřednictvím žebříků. To se jim ale vymstilo, neboť sotva začali stoupat na dřevěné příčky, oba přišli o zrak. Další osobou, kterou apoštol Ondřej zachránil před hříchem byl mladý biskup. Dotyčný muž jedl v zájezdním hostinci ve společnosti kurtizány, jejíž tělo se stalo úkrytem pro ďábla. O tom ovšem biskup neměl ani tušení. Ondřej se však objevil ve dveřích hostince, coby poutník, a pekelníka zahnal, sotva začal biskup podléhat pokušení. Svatý Ondřej byl, stejně jako všichni apoštolové, kromě sv. Jana, zabit pro víru. Tedy, lépe řečeno, pro své moralizování. Ondřej se v římské provincii Peloponés setkal s krásnou Maximillou, ze které se záhy stala křesťanka. Žena si přála, aby i její manžel uvěřil v Krista, a proto poslechla Ondřejovu radu a začala mu odpírat manželská práva. Manžel, který patřil k místodržícím v Římě, však odhalil přičinu manželčina chování. Poté se postaral o to, aby byl nepohodlný moralista odstraněn. Ondřej byl pak vězněn odsouzen a nakonec ukřižován. Jeho umírání trvalo až tři dny! Tohoto světce si vybralo za svého patrona Řecko, Skotsko i Rusko.

Den zasvěcený svatému Ondřejovi často spadá už do období adventu. Letos byl však tento den posledním dnem před začátkem adventu. Od 7. století začínal advent v první neděli před dnem zmíněného světce.

Lidé od dávných dob věřili, že noc sv. Ondřeje má čarovnou moc. Tato noc, podobně jako třeba svatojánská noc, patřila mezi nejmocnější noci během celého roku. A čemu vlastně svatoondřejská noc vděčí za takovou slávu? S největší pravděpodobností to mělo něco společného s kultem démonů pocházejícího ještě z pohanských časů. Tito démoni podle starých legend právě 30. listopadu vycházeli z hlubin země, prováděli reje a tím otevírali bránu studenému a krutému božstvu zimy a mrazu. Není tedy divu, že s pomocí svatého Ondřeje se lidé pokoušeli zaříkávat zlé duchy. Svátek tohoto světce byl dnem, kdy se provádělo mnoho magických úkonů a věšteb. Ještě v současnosti se najdou lidé, kteří si v ten den rádi trochu zavěští, i když tomu už samozřejmě tolik nevěří a nepřikládají tomu takovou váhu jako naší předkové. Na věštění v den sv. Ondřeje se zkrátka dodneška nezapomnělo. Takové věštby jsou ale spíš vnímány jako jakási nevšední forma zábavy.

Zde jsou některé z věšteb, které se v tento den vlastně, v tuto noc v minulosti prováděly. Lidé jsou od nátury zvědaví. Snad každý by rád věděl, co ho čeká. Právě o svatoodnřejské noci, měli lidé možnost zjistit, jaká bude jejich budoucnost. Pro takové informace si však zvědavci museli dojít k babce kořenářce nebo k obecnímu pastýřovi. Ti vzali čtyři hrnečky, překlopili je dnem vzhůru na dřevěnou desku. Pod každý z nich byla pak položená jedna z „kouzelných“ věcí. A jaké že věci to konkrétně byly? Šlo o hrst hlíny ze hřbitova, kus čersvě upečeného chleba, hřeben a prsten. Řada z vás už možná tuší, co která věc znamenala, ale přece jenom o tom napíšu. Tak tedy nejhroznější bylo, když se pod hrnečkem, který si daný člověk vybral, skrývala hlína. Věštilo to totiž smrt a zkázu. Ten, kdo si vytáhl hřeben, také nebyl nadšený, protože mohl očekávat nemoc. Zato kus chleba byl příslibem majetku a života v dostatku. No a prsten, ten pochopitelně předpovídal svatbu. Všechno se mělo splnit do roka. Jelikož je sv. Ondřej také patronem nevěst, nemohlo o jeho svátku chybět „čarování o ženicha“, které prováděla samozřejmě svobodná děvčata. Dívky například třásly stromem, většinou bezem a o půlnoci před sv. Ondřejem pak klepaly na kurník. Odpověděl-li na zaťukání kohout svým kokrháním, bylo to pro děvče znamení, že do roka bude pod čepcem. V případě, že se ozvalo slepičí kdákání, dívce vdavky nehrozily. Půlnoc byla také dobou, kdy děvčata hleděla do vody v díži, či ve studni, do zrcadla a dokonce i do komína, všechno jenom proto, aby se objevila tvář jejich budoucího manžela. Spousta z uvedených věšteb se však později začala provádět o Štědrém večeru. Zvyk „mladých hloupých panen“, který spočíval v kladení kusů chleba na lopatu, kterou se podávalo do pece, a dávat je toulavému psovi, se v 18. století setkal s kritikou církve. Zmíněný zvyk by se v podstatě dal chápat jako soutěžení mezi svobodnými dívkami. Pověra totiž tvrdila, že první se provdá děvče, jehož kousek chleba chytne pes do tlamy jako první. Důvodem proč se příslušníci církve hněvali, nebyla ani tak skutečnost, že lidé provozují „pohanské čarování“. Spíš je rozčilovalo, že někteří věřící trpí hlady, zatímco jiní plýtvají Božím darem. Upřímně řečeno, nedivím se, že jim to vadilo. Nejen tento zvyk však církev neschvalovala. Nelíbilo se jí ani to, když děvečky dávaly hospodyním napředenou přízi, za to dostaly nějaké ty peníze. O svátku sv. Ondřeje pak za tyto peníze hostily mládence a nechávaly tzv. Volenku. To znamená, že muzika hrála, ale místo aby chlapci vyzvali k tanci děvčata, jak to obvykle bývá, si pro změnu děvčata vybírala tanečníky.

V minulosti se však o svátku sv. Ondřeje prováděla i taková „kouzla“, která  se už přibližovala k černé magii, dokonce s ní i hraničila! Příkladem takových zvyků je věštění s ropuchou, které bylo poměrně oblíbené. Současní ochránci zvířat by z něj ale příliš nadšení nebyli, naopak by se nejspíš velice rozzlobili na každého, kdo by je snad pokoušel opět tímto způsobem věštit. Ropuchu, která měla posloužit k věštění, bylo nutné chytit již předvečer svátku, kterému je věnován dnešní článek. Poté se ropuchu pomazalo medem a následně byla daná nešťastnice zaživa zahrabaná do mraveniště v lese. Kosti, které z ní zbyly, se staly věcí, podle které se prorokovala nejen budoucnost, ale také láska. Úkolem kůstky, která vypadala jako háček, nebylo pochopitelně nic jiného, než přitahovat mládence. Proto se také rozemlela, aby se pak stala součástí lektvarů lásky. Pokud se chtěla dívka naopak nechtěného ženicha zbavit, aby si ho nemusela vzít, potřeboval k tomu lopatkovitou kostičku. I tu nejdřív rozemlela na jemný prášek, který poté zapekla do koláče. Koláč nabídla danému nápadníkovi. Od té doby se prý ten hoch už víckrát v její chalupě neukázal. Pokud mravenci obrali nebohou ropuchu až do poslední kostičky, bylo to dobré znamení. Předpovídalo totiž bohatství. Zato když na kostře zůstalo nějaké to maso a kůže, hrozil v následujícím roce příchod nemocí a útrap. Ani ropušina čelist nepřišla na zmar. Byla zašívána do sáčku z hedvábí. Lidé ten sáček pak nosili na srdci, aby je ochraňoval a odvracel od nich kletbu „zlého oka“. Tedy aby je bránil před tzv. uřknutím.

Ráda bych k tomuto množství různých věšteb přidala ještě jednu, která se také nejdřív prováděla o svátku sv. Ondřeje a později o Štědrém večeru. Svobodná děvčata si zouvala střevíc z levé nohy a házela jej za sebe. Jestli střevíc dopadl špičkou ke dveřím, znamenalo to, že se dívka do roka provdá. Střevíc, který padl špičkou do světnice předpovídal, že dívka zůstane i příští rok doma.

Nemyslím si, že kterýkoliv z výše uvedených zvyků dokáže odhalit budoucnost. Ale zato jsem si jistá, že nám pomůže přímluva svatého Ondřeje.

Krystyna Kędziorová